práh učiniti, a byl venku. Zatím se dělo se mnou, tak jako s mnohým generálem; já uznal to rozvržení za dobré, protože jsem jeho výbornost tak jako Matěj nahlížel; i myslil jsem, že se to dálší na místě okáže. Kostelník byl opatrnější. On ustanovil hlavní kostelní dvéře za shromáždiště na tu případnost, kdybychom ustoupiti musili. Matěj ale, kterýž bázlivostí svého otce srdce nabyl, mínil, že o ustoupení ani zmínky býti nemá. Hlavní zástup stáhl si svou noční čepičku hloub na uši a zabreptal pro sebe: „Tobě jest snadno mluviti, ty stojíš ve dveřích.“ Já předložil ještě vojenskou lest a dal jsem poručení, že když jeden vykřikne, oba ostatní ze vší síly s sebou křičet mají, aby kdyby protivníci na některého z nás vyrazili, v tom křiku myslili, že nás ještě velký počet v neviditelné záloze býti musí. V takovém rozmlouvání přišli jsme na prstech k velkým kostelním dvéřím, do nichž kostelník zticha klíč vstrčil. V tom okamžení bilo na věži tři čtvrtě na dvanáct. Hrkot velkých kol na hodinách, vrzot kladiva, ty temné tři rány, jejich znění v té tiché, tesklivé půlnoci – srdce se ve mně sevřelo a dech se mi tajiti počal. Mé průvodníky zarazily rovněž ty tři hrůzoplné rány tak, že ani slovíčka nepromluvili. V němém očekávání vstoupili jsme zticha do kostela. Nyní jsme stáli v dřevěné předsíni před hlavními dveřmi, jakáž obyčejně u velkých kostelů, aby povětří netáhlo, stojívá a která tu zapadacíma dveřma opatřena byla. Tu jsme si já a kostelník rozsvítili svíčky. Máme příkladů, že ti nejsrdnatější lidé v noci ze světnice vyjít se báli a že ti největší tlučhubové, když k tomu přišlo, s skutkem utekli. To mi nyní na mysl připadlo, že by mně totéž i moji průvodníci učiniti mohli. Utekou-li mi, tedy jest po mně, myslil jsem si nyní. Musili mi tedy oba ruku a slovo na to dáti, že věrně dohromady držet budeme a žádný bez druhých z kostela nevyjde. To mi stvrdili oba rukoudáním. Kostelníkova ruka se třásla. Matěj ale, kterýž na všecku případnost vždy srdnatost s sebou v kapse nosíval, vytáhl lahvičku kmínovky, dal nám každému pro posilnění a nyní opatrně dveře otevřel. Matěj zůstal v předsíni se svítilnou státi, my ale oba vstoupili do kostela. Sotvaže jsme okem po kostele hodili, zvolal zticha kostelník: „Věčný Bože na nebesích, u oltáře jest světlo!“ I kráčíme zlehka kpředu. Nohy mně nyní tak zmrtvěly, jako by mi byl olova do nich nalil. Ta noční tichost v domě Nejvyššího, to studené mrtvé povětří, ta černá mrákota, ta pustota v tom převysokém dlouhém klenutí, a nyní ta nezpytatelná jasnost u oltáře – raději bych se byl stokrát v kruté seči viděl. Tu si přece člověk outokem samým ulehčí; ale to číhání, to zatajování dechu, ta mrtvá tichost! Naše oči zevlovaly všude po stolicech a po stranách, ale něco podezřelého jsme nezočili. My se zastavíme a posloucháme, ale také ani toho nejmenšího 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195809