se s lumpy. Vysoce postavený vévoda, kterému by jen stěží mohlo záležet na obyčejné dívce. Je nebezpečný. Ve snaze uniknout pokušení se rozhodla důkladně studovat čínský porcelán, který stál před ní na stole. Na každém kousku křehkého nádobí byl vyobrazen erb jeho rodiny, stejně jako na stříbrných příborech. A mezi tím vším stály broušené mísy s jablky a hruškami, které sváděly k zakousnutí. Ve světle svíce jejich slupky zářily zlatavou a rudou barvou. V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Upřeně ji pozoroval, jako by byla nějaký jeho vědecký experiment. Zhluboka se nadechla, zvedla hlavu a vyzývavě se na něho podívala. „Pozorujete mě.“ „Jsi tak krásná, že z tebe nemohu odtrhnout zrak.“ Udiveně se zamračila. „Kate, zkus se uvolnit.“ „Jak asi, když mi říkáte takové věci?“ „To ti mám raději lhát?“ „To ne.“ Nešťastně se zavrtěla na židli. „Dobře. Také bych chtěl, abychom k sobě byli upřímní.“ „To já jsem! Možná byste mi mohl odpovědět na pár otázek.“ Pokrčil rameny. „Klidně se ptej.“ Ostražitě se na něho podívala, zatímco on ji pozoroval s pobaveným zájmem, jako muž, který je zvyklý na nové hračky. „Proč před dveřmi mé ložnice stála stráž?“ „Aby mě od tebe drželi dál.“ Kate se jeho rádoby vtipu nesmála. „Říkal jste, že k sobě budeme upřímní.“ „Jsou tady, aby tě chránili, Kate. Myslel jsem, že po tom všem, co sis prožila, to uvítáš.“ „Hm.“ Kate o pravdivosti jeho slov vážně pochybovala. „Doufám, že tě nijak neobtěžovali?“ „Ne, to vůbec ne. Vlastně jsem o nich do té doby, než jsem vyšla z ložnice, ani nevěděla. Když jsem je pak uviděla, napadlo mě, že jsem tady jako vězeň.“ „Kdybys byla vězeň, proč bych tě zval na večeři?“ ~ 98 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195785
Její zdvořilý úsměv se náhle rozplynul. Vévoda na ni hleděl, jako by měla být dezertem. Když uviděl, jak zbledla, významně si povzdychl. „Drahá Kate, za chvíli si budeš myslet, že máš v jídle drogy.“ „A mám?“ Upřeně ho pozorovala. „Samozřejmě že ne.“ Jeho výraz zvážněl. „Chtěl bych, abys mi věřila, Kate.“ „Dobře, když tedy nejsem vězeň, kdy budu moct odejít domů?“ „Hm.“ Opřel se do své židle, v očích náznak spekulace. Vyzývavě se na něho podívala. „Obávám se, že to nebude tak snadné, Kate.“ „Věděla jsem to!“ vykřikla hněvivě. „Proč ne?“ „O’Banyon je stále někde venku,“ odpověděl klidným tónem. „Kdybych tě teď poslal domů, co by mu zabránilo v tom, aby tě znovu neunesl?“ „Tohle vám řekl Peter Doyle?“ „Ano. Kromě jiného.“ „Jako co? Co ještě vám řekl? Prosím, povězte mi to!“ Dlouze se na ni zadíval a pak opatrně volil slova. „O’Banyon pošle Doyleovým chlapcům další instrukce. Ještě stále si myslí, že jsi jejich zajatec. Rozkázal jsem Calebovi, aby mi dopis ihned přinesl. O’Banyon v něm napíše Peterovi a Dennymu, kdy a kde vás mají předat. Tak zjistíme, kde se O’Banyon nachází. Pak, a to mi můžeš věřit, si to s ním vyřídím osobně.“ Kate ho udiveně pozorovala. „Mezitím,“ dodal, „bude lepší, když zůstaneš tady. Zde budeš v bezpečí.“ Zbledla. „Tady… s vámi?“ Nad její reakcí udiveně povytáhl obočí. „Budu se snažit, abych byl dobrým společníkem.“ „Tak jsem to nemyslela, Vaše Milosti. Já jen, že už se nemohu dočkat, až budu doma.“ „Nicméně budeš muset ještě chvíli počkat. Teď by to rozhodně nebylo bezpečné.“ „Nechtěla bych být na obtíž.“ ~ 99 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195785
„Ale jdi, Kate. Slíbil jsem ti spravedlnost. Kromě toho nejde jen o tebe.“ Pozvedl sklenici s vínem. „Jsem pánem těchto lidí a oni spáchali těžký zločin. Takže postarat se o tebe je má povinnost.“ „Aha.“ Zahleděla se dolů do prázdného talíře a doufala, že jeho řeči o povinnosti zamezí tomu, aby ji začal svádět. „Máte představu o tom, jak dlouho to může trvat?“ zeptala se a obezřetně se na něho podívala skrze závoj dlouhých řas. Zakroutil hlavou. „To opravdu nevím.“ Zdálo se jí, že v jeho očích zahlédla náznak rozmrzelosti. „Uvědomuji si, že tato situace je velmi neobvyklá, ale já i můj personál se budeme snažit, aby tvůj pobyt tady byl co nejpříjemnější.“ „Prosím, nechci, abyste si myslel, že jsem nevděčná, ale po těch týdnech strávených v Doyleově sklepě se mi po domově opravdu stýská.“ Zahanbeně sklopila zrak. Za svou slabost se styděla, ale nemohla si proti sobě poštvat jediného spojence, kterého měla. „Omlouvám se, Vaše Milosti, nechtěla jsem být nezdvořilá. Jsem velice ráda, že mi pomáháte. Ještě jednou vám děkuji.“ Vévoda se dlouze odmlčel. Cítila však, že ji pozoruje. „Snaž se to pochopit, Kate. Vím, že tady nechceš být o nic víc než já. Jenže nakonec ti nezbývá nic jiného než mi věřit.“ A právě toho se obávám. Podívala se na něho a v jejím pohledu se mísil strach i vděk. „Možná byste mi mohl svěřit, co ještě vám řekl Peter Doyle?“ Než mohl odpovědět, do místnosti vešel Eldred a formálně oznámil: „Vaše Milosti, slečno Madsenová, podává se večeře.“ Zatímco tam seděli a mlčky hleděli jeden na druhého, do jídelny vešel zástup lokajů v livrejích, kteří nesli stříbrné tácy s chutnými pokrmy, košíky s chlebem, rozmanité omáčky a několik karaf vína. Eldred, s rukama v bílých rukavičkách sepjatými za zády, představil každý jednotlivý chod: „Ústřice. Telecí pečeně nadívaná bylinkami s karotkou a bramborami. Grilovaní kohoutci s koprovou omáčkou…“ Zatímco přestavoval jídla, lokaji je ve stejném pořadí pokládali na stůl. ~ 100 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195785