98
Hippokratova medicína je v nějakém smyslu protipólem medicíny Galénovy a že je jakýmsi zakódovaným zdrojem prastaré moudrosti. Za druhé konstatoval, že – odhlédnuto od bombastické formy podání – se Scheunemannova léčba skládá z podání tří prášků, jednoho ze rtuti, druhého z antimonu a třetího ze salnytru. Scheunemann tedy není pro Libavia autor, nýbrž „occultator“ (ten, kdo skrývá), protože banality halí do honosného pláště.194 Nepůjdu zde do detailů Libaviovy argumentace, ale musím upozornit, že jakkoli měl tento autor pravdu, na konci svého solidního lingvistického rozboru, v němž nepochybně oponenta daleko překonal, doporučil návrat k tradiční léčbě theriakem. (Theriak je označení pro dobový všelék, který dal vzniknout českému slovu dryák.) Tím se znovu dostáváme k paradoxní povaze raně novověké lékařské teorie, v níž je velmi obtížné zařazovat jednotlivé autory do škatulek coby tradicionalisty či modernisty. Je progresivnější Scheunemann, protože klade důraz na chemickou stránku farmakologie, naprosto stejně (ne) účinnou jako soudobá galenika, či Libavius, který je pečlivější, ale hájí theriak? Andreas Libavius byl zjevně puntičkář, rozebral každou předložkovou vazbu, aby ukázal, jak je originální německý text po formální i obsahové stránce nesmyslný. Není tomu vždycky snadné rozumět. Už jen typografie upoutá pozornost, pravidelné střídání kurzivy, běžného tiskového písma, řečtiny a novogotické fraktury, jež souvisí s promiskuitním mícháním tří jazyků a citací. Dokonce se zde příležitostně objevuje i hebrejština. Symptomatická je v tomto smyslu pasáž o různých názvech antimonu: „Z Arabů nazývá antimon Azinat Chemik slovem Antimonium, Basilius se kloní k latinskému Antimonium. Ale Plinius jej nazývá pěnově jasným, sněžným kamenem a jiní mu říkají Stimmi, Stibium, Alabastrum, Larbason. U Dioskorida je to ςίμμι, ςίβι, πλατυόφθαλμον, λάρβασον, což jsou podstatná jména užívaná Řeky. Hebrejci mu říkají Zedadab, Chaldejci Zedidab nebo v posvátných textech Puch. Arabové Cohol nebo Cühul, Francouzi a chemici Antimonium, jakož i Italové a Belgové. Maďaři Alabastrum a stejně i Poláci. Latinsky píšící autoři jej buď opisují, nebo užívají původem řeckého výrazu stibi a stibium. Někteří mu říkají sulphur nigrum. U Avicenny je to Atzmed, דמתאTamad, což je pokračovat, vydržet.“195 Libavius si místy dělá ze Scheunemanna dobrý den, například již zmíněnou větu o Halcyonovi, která v originální německé verzi zněla takto: Das dritte Pülverlein verum diureticum, astrale, et fixum, den flüchtigen Eissvogel von den gelben Kühen, jungen Cribtit genant, berspfft, innen und aussen wol gebraten, und dans figirt, etc,“ překládá jako: „Halcyon oškubaný, a vně i zevnitř opečený skrze citronové krávy.“196 A komentuje to: „Přelétavý halcyon, oškubaný, opečený, a zcela zadělaný, to dělají ti, kteří – jako služky a ranhojiči naši – salpetr pročistí žlutou sírou, a vytvoří tak kámen, kterému se lidově říká lapis anginae nebo Bruni, Breunstein a paracelsici mu říkají minerální uhlík.“ Jen rozboru významu slova Cribtit věnoval Libavius půl strany. Na jiném místě zkritizoval Appendix, s. 27. Appendix, s. 30. 196 Halcyon deplumatur, et assatur intus forisque per vaccas citrinas. 194 Libavius, 195 Libavius,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195730