XX.
Armáda si brzy přestala vybírat své hrdiny, vzala zavděk starými muži, kteří museli opustit své zoufalé rodiny, i dětmi, které jejich matky hořce oplakávaly. Toníkovi bylo něco přes devatenáct let, když obdržel povolávací rozkaz. Telegram leží uprostřed stolu a sestry na něj nevěřícně koukají. Matka mu tiskne ruku a na její zástěře se zvětšuje mapa slz, které stékají hlubokými vráskami okolo úst až na nejzazší okraj brady a pak pomalu padají dolů. Toník sleduje ty kapky strachu, vsakující se do seprané látky, a cítí se trapně. Neřekl nikomu, že se přihlásil na frontu sám, oficiálně jako jednoroční dobrovolník, tajně jako kajícník. Musí nějak odčinit to, co provedl tátovi. Věří, že se s ním nějakou silou osudu setká, a v koutku duše touží po tom, aby dostal možnost ho zachránit, aby o něm táta mohl říct: tak tenhle hrdina je můj syn! Má krásné klukovské sny. Boženka ho po chvíli zatahá za rukáv: „Najdeš tam tatíčka? A přivedeš ho domů?... Chci, aby tu byl...“ I ta malá holka má představu, že fronta nemůže být tak veliká, aby se tam nenašel jeden táta. „Jo, ale ty zatím pojedeš na statek k Fleischmanům a uzdravíš se... slibuješ?“ Toník od doby, kdy otec zmizel,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195688