jsem vás potkala, připadalo mi, že by se vám nějakej šiknul.“ Tvářila se až nesměle. Je fakt krásná, všimnul si Albert. Přesto chtěl znát odpovědi. „Víte, já — vlastně o vás vůbec nic nevím,“ řekl. „Přísahám, že nejsem žádná pošahaná magorka,“ usmá la se. „Ne, tak jsem to nemyslel.“ „Můžu se na něco osobního zeptat já vás?“ „Jasně.“ „Proč milujete Louise?“ Nato se přihodila zajímavá věc. Albert si zničehonic uvědomil, že poslední dvě minuty byly od rozchodu vůbec první, kdy na Louise ani nepomyslel. Po vyslovení jejího jména se mu však do popředí mozku opět vedral její zřetelný obraz: ty její dlouhé splývavé plavé lok ny, ta její sametově hebká pleť, ty dvě velké modravé tůňky po obou stranách toho jejího rozkošného nosíku… tůňky, v nichž by se člověk utopil… Ještě nikdo po něm nechtěl, aby svou lásku k Louise slovně kvantifikoval, a ani jeho samého nic podobného nenapadlo. Něco takového žádné vysvětlování nepotře bovalo. Byla to opravdická láska, ryzí a prostá, a on ji vždy s dychtivostí a vděkem přijímal takovou, jaká byla. Proto mu chvíli trvalo, než vymyslel odpověď. „Jéžiš, dyť já bych všechny ty důvody ani nespočítal,“ namítl. „Když jsem s ní, je mi dobře. A dobrej pocit mám i ze sebe. Když jsem s ní, jsem hrdej, víte? Ona je prostě úroveň sama, ale má i zábavnou, hravou stránku a navíc je samozřejmě ne skutečně krásná…“ „Půvabná rozhodně je, to ano,“ přitakala Anna, „ale upřímně řečeno — a říkám to nerada — nechápu, co ještě jinýho na ní vidíte.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195668
„Vy ji neznáte, má spoustu dalších předností,“ namítl Al bert, jako by ji chtěl bránit. „Heleďte, možná jsem vedle jak ta jedle a je to jenom první dojem, připadalo mi ale, že je taková nevrlá a zahle děná sama do sebe.“ „Ne, to vůbec ne. Věřte mi, já ji —“ „Jasně, znáte ji mnohem dýl než já, ale mějte na paměti, že váš pohled v tomhle případě není zrovna nejobjektivnější. A navíc — světe div se — jsem ženská. Ženy dovedou druhý ženský prokouknut mnohem líp než chlapi. Jak jsem řekla, možná jsem úplně vedle, ale ten dojem je dost silnej. A pro chlapa jako vy, kterej má sám předností habaděj, bych řek la —“ „Tak zas to nepřehánějte. Popravdě nevím, jaký já mám podle vás přednosti.“ „Vidíte, to je ono, zase už se podceňujete. Chováte se, jako by to, že s váma ta holka chodila, byla z její strany nějaká charita. To je fakt ubíjející. Alberte, jste vážně sympaťák. Je s váma sranda. Máte za ušima. A někam jste to dopra coval. Víte, to tady kolem o sobě moc lidí říct nemůže. Jste dobrej ovčák.“ „Ale prosím vás, to je snůška keců. S ovcema to neumím. Jenom se rozhlídněte. Louise má recht, vůbec je nedokážu mít všechny pod dozorem. Minulej tejden se mi jedna ovce zatoulala do bordelu.“ „Vážně?“ „Zaběhla se tam, a než jsem si pro ni přišel, nevím jak, ale stačila si vydělat dvacet dolarů.“ Anna se hlasitě zasmála. Zvuk to byl příjemný, uspokoju jící. Alberta až udivilo, jak konejšivě mu zní. Jak to? přemí tal v duchu. Měl někdy podobný pocit, když se některému
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195668
z jeho vtípků zasmála Louise? A pak ho to napadlo: Loui se se jeho žertům nikdy nesmála. Uculovala se, to ano. Ale nikdy se vlastně srdečně nezasmála. Albert o tom poznatku přemýšlel. Ale nebyly snad právě proto tyhle úsměvy o to výmluvnější? Jasně, možná jsme nesdíleli stejnej smysl pro humor, po žádným vtipu ale na ten úsměv nezapomněla. Snažila se. Přesto mu Annin smích přišel náramně vhod. „Díky,“ odvětil Albert, „za to, co jste o mně řekla. Na ta kovou přehršel pozitivnosti holt asi nejsem zvyklej.“ Položila mu dlaň na ruku. „Heleďte, celej západ stojí za prd,“ konstatovala, „ale vaším problémem není jenom po hraničí. Ten je ve vás. Potřebujete trochu zvednout sebevě domí.“ Stiskla mu ruku silněji, zvedla mu ji a pomohla mu zamířit opět pistolí na plechovky. „A teď to zkuste znova, ovčáku,“ vyzvala ho. S nelibostí se na ni usmál. „Jo, ten ‚ovčák‘ sebevědomí zrovna neprospívá.“ „Mně se ovčák líbí.“ „To je, jako byste mi říkala padavko.“ „Namiřte támhle, padavko.“ První pětice kulek minula plechovky s touž výchylkou jako prve. Ale při šestém výstřelu šla jedna z nich k zemi. „Jo!“ zvolala radostně a poskakovala jako školačka. „To je vono, padavko!“ Albert jen zíral, oprávněně žasnul, co nečekaného dokázal. „No to mě poser,“ ulevil si s očima navrch hlavy. „Takže bude stačit, když mě Foy nechá vystřelit jednasedm desátkrát, než vypálí on, a jsem vítěz!“ Anna se zase zachechtala. „Ono to přijde, slibuju.“ Celý následující týden ho cepovala. Drsně a často. Střílel na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195668