Kapitola 6 Slečno, vy se mračíte, že celý den vám pršelo? A co má říkat tamhleta malá jepice, které pršelo po celý život? Jaroslav Seifert: Útěcha
První zimu fungovali nerušeně jako neplacení šafáři. Pak si ale papírový majitel Václav Večerka na svůj majetek vzpomněl a ucítil potřebu svou právní pozici připomenout. Bylo to v polovině března, kdy se počasí dostává do puberty a hledá svou identitu. „Než takovýhle počasí, to radši žádný,“ říkávala vždycky za sloty babička a sbírala zurážené květy růží a umělohmotné židle. Jednu sobotu popraskaly bublinky mlžné pěny a nastalo krásně. Bohouš pozoroval, že i Šárčina tvář se maličko vyjasnila. „Jak se ti daří?“ „Nevím. Cítím v sobě něco nového.“ „Umíš to popsat?“ „Slovně ne.“ „A jinak?“ „Zkusím to.“ Políbila ho jakoby na zkoušku, a když se to povedlo, přivinula ho pevně k sobě. Už rok nezažil takový pocit. Vybavil si tu chvíli, kdy ho Alice při jejich jediném společném výletě políbila na tvář. Ze strany, skoro zezadu. Přišla k němu a dala mu pusu. Projelo jím horké mrazení. Nebyl to jeho první polibek v životě, ale první takový, při kterém k sobě nemusel dívku přitáhnout a držet si ji. Byl to polibek, který úplně celý dostal. A současně si vybavil i ta dvě setkání s Hedvikou, ke kterým došlo minulý týden – první náhodné a druhé už domluvené. Jak ho 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195475