Na nesmyslná, vyhýbavá (a leckdy snad i laskavá) ujištění, že jeho nemoc nikdy tak daleko nepostoupí, že nohy nejspíše ani zasaženy nebudou, že Patrik vlastně zase tak moc nemocný není — a i kdyby byl, tak — podívejte se — lékařská věda dneska postupuje mílovými kroky kupředu… A na (poněkud příliš) smysluplné přísliby rádoby vtipně drsných neurologů, že úplného rozložení svých beztak už vratkých chůdiček se stejně nikdy nedožije, tak co by se strachoval už teď…, že nemoc může mít i pěknou řádku jiných projevů — a ať je rád, že se zatím nepochcává. Patrikovi — ač v nich mnoho humoru nespatřoval — byly ty cynické poznámky příjemnější. Bezcitná, hrubá, na vše už uvyklá profesionalita zdravotnického personálu pro něj spíš pozitivně vyvažovala slzavý přístup jeho mátinky. Až konečně Patrik narazil na muže, jenž na jeho věcnou otázku byl schopen odpovědět věcně. Byl to ortoped, ale v mnohém spíš připomínal praktického lékaře. Předklonil si Patrika a znovu mu prohmatal páteř na kostrči. Pak se zahleděl do sekvence výsledků testů, chvíli si v hlavě propočítával — a řekl: „Na zimu. Na zimu, řekl bych. Možná už ke konci podzimu, možná až na jaře… to záleží, pane Fišer, na spoustě faktorů, které je třeba brát do úvahy. Samosebou to závisí i na vás — a jak dalece se všemu poddáte. Potom… později… snažte se vydržet s berlemi, jak nejdéle to půjde. Protože když trénujete s nohama, trénujete i s hlavou, pamatujte si… Se zimou počítejte. Se zimou.“ Lékař se zdvihl. Přešel k regálu se všemožnými lejstry a teskně se usmál na Patrika, který neodtrhl oči od jeho těžké chůze. „Ano, kulhám, pane Fišer. Od mládí. Výměna kyčelního kloubu, ne zcela povedená výměna. Vidíte: proto jsem ortoped. Ne zcela špatný ortoped, řekl bych. Naše limity, pane Fišer, určují život a naše… úspěchy… víc než co jiného. Myslete na to.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195167