jiném, než ve schopnosti díla nabízet nám ve svých intenzivních tvárných vazbách vždy znovu (po kratší nebo i velmi dlouhou dobu) počátek a dění smyslu. Vracíme se k němu, abychom s ním spojovali své proměnlivé pocity, myšlenky, akce. Přitom dílo stále mění svůj výsledný smysl, a přece zachovává svou identitu: zůstává určitou, rázem utváření predeterminovanou výsečí možných smyslů. Umělec rozhodující se pro určitý způsob utváření svého díla bere na sebe riziko a naději, že jeho zásah do obecné umělecké struktury dojde svých ozvěn, bude znamenat pro neznámé lidské bytosti za nepředvídatelných okolností podobné tvořivé gesto, jaké sám do díla vkládal. Gesto vzpínající se v nejkonkrétnějším pohybu umělecké mikrostruktury po lidském smyslu makrostruktury světa. Zdá se, že obdobné riziko i naději bere na sebe také čtenář a vykladač díla, který má v jeho skladbě tyto významy přečíst. Zdá se, že dílo je jejich společným výtvorem. Ve všech okruzích, v nichž se nám aktivita díla může zjevovat, probíhají neustále dva protichůdné procesy, proces integrace a dezintegrace; oba patří k existenci díla. Neustále se štěpí energie významových amalgámů vytvářených v díle, té řeči získávané ještě před každou známou řečí, ve významy globálnější, určitější, pochopitelnější. Je tedy proces přijetí jen procesem rozpadu, postupného zmizení díla? Nikoliv. Neustále, pokud dílo trvá jako umělecké dílo, vytváří ve své výstavbě opozici k procesům právě jmenovaným. Uchovává v sobě významy zdrojové, na výsledný smysl neredukovatelné. Hranice světa díla jsou nepevné. Neustále se (pro vnímatele) mění poměr mezi integračními jádry jeho „nerozpustného“ smyslu a odštěpenými významy, jež přecházejí ve všeobecnou komunikaci, ať v podobě přijatých estetických konvencí, anebo obecných možností jmenování skutečnosti. Vše je v pohybu a naše vstupování do díla není nikdy stejné. Nelze si je představit jen jako postupné zkonkrétňování a doplňování významů jednou získaných. Jsme vždy znovu vtahováni do dění, ve kterém jako by se mělo všechno odehrát znova. Stále se štěpí neuchopitelná plnost smyslu díla ve významy zřetelnější, také však trvá napětí, které bychom mohli schematicky označit protikladem: konstrukce – konstrukce // význam – význam. Uprostřed, ale vlastně na vrcholu díla se zhušťuje toto napětí v amalgám konstrukce – význam, který se stává tvrdým oříškem našich interpretací. Tuto situaci nelze řešit jednorázově, je prostě třeba si ji uvědomit jako jednu z nutných, výchozích situací života díla. Teprve na konci opakujícího se procesu, když (98)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194960