Partonyma č. 9/2014 (Ukázka, strana 99)

Partonyma ( ročník

třetí

/

číslo deváté )

***

Odpustit vínu jeho promile Červený šátek dát přes ústa Schovat se před lidmi – alespoň za brýle Vytrvat, ale nezůstat Zalévat květy na tapetě Odhlásit odběr slunečního světla Ta šedá stále miluje tě Jen čeká, až se zeptáš

2:10 Ve 2:10 ráno už o nic nejde. Snad jenom o život.

Už nemám panenství (občas by přišlo vhod) a nemám zásady a nemám zábrany...

Sedmička bílýho i hrdost spláchla mi.

Ve 2:10 ráno nic není složitý.

Skleničky zůstávaj zpola nedopitý, snadno se odchází, snadno se vrací zpět.

Namísto motlitby, šeptám si „Nezvracet!”

Ve 2:10 ráno je pozdě. Nebo brzy?

Je to mý mládí, co se mi neomrzí.

Je to ta tíha, která mě udusí.

A na to, přátelé, tak na to ťuknu si!

96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194882

T extáž

***

Aspoň malý kafe! Aspoň paralen!

Má vůbec cenu vstát, když už je poledne?

Tak aspoň řasenku! A kde mám, sakra, fén?!

Má hlava mě nesnáší (a je to vzájemné).

Tak aspoň učesat. Možná i umýt vlasy.

V ledničce akorát oschlej kus sýra.

Převlíct se z pyžama. Nasadit čočky, asi, a vylézt z bytu ven. Mám hlad, tak co mi zbývá.

***

Blbě se střízliví za střízliva.

Doneste mi, prosím, aspoň tři piva!

Vím, že to normálně není má parketa, ty mě však trápíš dost, tak nač být asketa, něco si odpírat, řešit svou přízeň?

Teď už chci jenom pít (a nemám žízeň).

97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194882

Partonyma ( ročník

třetí

/

číslo deváté )

Hrobník

--------------------------------antonín šlechta

Byl tak nenápadný, že byl první, koho jsem si v hospodě všimnul. Obtloustlý padesátník obrostlý nepěstěným plnovousem. Vlasy jak záplava stříbrných snubních prstýnků. Podsadité, zavalité tělo svědčící o bohaté výživě a nikde nic, co by svědectví zpochybňovalo. Zašlé montérky a na háčku za ním něco mezi kšiltovkou a bare­ tem. V ruce držel zapálenou cigaretu a netečně civěl do poloprázdného půllitru se zvětralým pivem.

Když jsem vstoupil do hospody u Černého koně, krátce na mne pohlédl, snad kývnul hlavou na pozdrav a dál mi pozornost nevěnoval. Zamířil jsem rovnou k němu. Vídávám ho dobře šedesát let, ale dnes poprvé s ním chci mluvit. Ano, kvůli rozporu, který vás samotné uhodil v předchozích řádcích do očí. Padesátník, kterého šedesát let potkávám. „Dobrej. Můžu?“ pokynul jsem k prázdné židli.

Neodpověděl a levačkou naznačil, ať si posloužím.

Poprvé se mi nemluva zaryl do paměti, když jsem do téhle hospody vstoupil coby sedmnácti­ letý dorostenec a dělal ramena, oči a řeči na tmavovlásku pobíhající lokálem s věncem piv v náručí. Mým jediným myšlenkovým popudem pro všechna ta ramena a tak dále byla odvěká mužská touha, dámy zajisté prominou, smočit si.

V mé pivní nevěstě.

Jinou a pro naše vyprávění nepodstatnou věcí je, že se mi celá záležitost vymkla z rukou a já smočil až za tři čtvrtě roku s doživotními důsledky. Černovláska vypomáhala v hospodě svému otci, v prázdninovém náporu hostů, a kdyby tušila, co se ze mne vyklube za ptáčka, asi by mne zašlápla hned ten první večer, kdy jsem na ní ta svá ramena, kterýma bych mohl hory přenášet – pokud by byly z papíru, začal vystrkovat. Ale nezašlápla.

Zatímco jsem pokukoval po jejích lýtkách, po mně pokukoval podsaditý chlap v montérkách se záplavou stříbrných prstýnků splývající z hlavy na ramena, řekněme ve věku kolem padesáti let.

Vždy když jsem k němu otočil pohled, rychle očima ucukl do svého piva, ale byl jsem si napros­ to neomylně jistý, že jakmile obrátím pozornost k černovlásce, bude mne opět sledovat.

Divte se potom mé první otázce, když jsem vylákal černovlásku na zápraží hospody. „Co vám to tam sedí za divnýho chlapa?“ Pousmála se, zamávala ještě mokrýma rukama proti červencovému nočnímu nebi, aby si je osušila, a hrála nechápavku. „Koho myslíš?“ „No, koho? Tu bukvici, co ze mě nespustila oči! Vejral, jako bych byl jeho životní láska.“ „Hmm. Třipíva.“ Pronesla nesmyslně a vkročila z osvětleného zápraží do cvrkající tmy. Urazil jsem se, ale

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194882