Partonyma ( ročník
kroky. Potom se dveře otevřely a jejich úzký rám vyplnila shrbená postava. Řekl jsem dobrý den a neurčitou omluvu ohledně svého příchodu. Přejel po mně pohledem, ustoupil stranou dveří a pozval mě dál. Místnost na rozdíl od zbytku domu působila docela milým dojmem. Staré skříně a poličky zarovnané knihami, veliký stůl a stará kachlová kamna, jaká se dneska už nevidí. „Jsem rád, že jsi přišel,“ řekl, jako by mluvil k někomu, koho dávno zná. „Nevěděl jsem, jestli vám moje návštěva nebude nepříjemná,“ řekl jsem ještě poněkud nejistým hlasem. Svraštělým pergamenem jeho tváře přeběhlo něco podobného úsměvu. „No, nestůj tady. Posaď se,“ řekl a odsunul od masivního stolu jednu z židlí. „Nedovedeš si před stavit, jak jsem rád, že jsi přišel. Vždyť to je roků, co jsem měl naposledy návštěvu.“ „Víte,“ řekl jsem, „zajímají mě lidé. To, jak žijí, jak myslí, co považují za důležité. Věřte mi, že to není obyčejná zvědavost.“ „Nemáš se proč omlouvat. Vím, o čem mluvíš, a jsem rád, že jsi tady. Jenom škoda, že jsi nepři šel dřív. Už vlastně není moc času.“ Když se zmínil o čase, napadlo mě, že jsem přišel nevhod. Všiml si, že jsem špatně porozuměl jeho slovům a tak pokračoval. „Ne, vůbec mě nerušíš. Naopak. Jenom si budu muset pospíšit.“ Protože jsem vypadal dost nechápavě, dodal: „To nevadí, že nevíš, o co jde. Jsi plný myšlenek, které sotva vzklíčily. Tvůj čas je jako dlouhá řeka s mnoha přítoky. Mluvil jsem o svém čase a o vě cech, které ti musím odevzdat.“ „Jste hodný,“ řekl jsem. „Já ale mám všechno. Možná si myslíte, že jsem sběratel a chci z vás vymámit nějakou starožitnost. Jenže já přišel opravdu jen za vámi. Nic nesbírám, nic nepotře buji a dokonce to, čemu říkají krásné věci, nemám ani moc rád.“ Už když jsem to říkal, se začal hlasitě smát. Věděl jsem, že se směje mým slovům, a přesto
druhý
/
číslo 7. - 8. )
mě jeho smích nedráždil. Byl to upřímný, téměř dětský smích, ve kterém nebyly žádné ostré hrany. Cítil jsem se najednou náramně dobře. Přišlo mi, že si rozumíme. Napadlo mě, že se vlastně na nic nezeptal, že mluví jen jako by ze sebe. Lidé při svých hovorech proplétají řeč mnoha zdvořilými otázkami a většinou ani nečekají na odpověď. On byl opak. Nezapředl se mnou žádný formální dialog, a přesto se mezi námi za tu kratičkou chvíli vytvořila určitá forma porozumění. „To, na co teď myslíš, je pravda. Slova jsou velmi zvláštní věc.“ Udiveně jsem na něj pohlédl. „Chraň bůh, to není telepatie,“ řekl. „Jsem jenom dost dlouho na světě a trochu jsem se naučil dívat a naslouchat. Jestlipak víš, že jsi jeden z mála lidí, kteří to také dokáží?“ Bylo to divné, ale vůbec se nezdálo, že mi lichotí. Spíše jsem měl pocit, jako když na mě klade zátěž, pod kterou podklesávají kolena. Možná, že rozumět tomu, co kdo říká, vůbec neusnadňuje život. „Vy ale nemáte moc příležitosti naslouchat lidem. Nikdo o vás nic neví. Zdá se ale, že vám samota nevadí.“ „Nejsem tolik sám, jak to vypadá. S tím prob lémy nemám. Člověk přece může být osamělý uprostřed lidí. To není v množství a četnosti. Důležitý je vztah, vědomí a myšlenková komu nikace. Pojď se podívat k oknu!“ Vstal jsem ze židle a přešel k oknu směřující mu do neudržované zahrádky. Nebyly v ní žádné záhony ani pravidelný trávník, přesto nebyla zcela zpustlá. Z trsů nízké trávy vystupovaly ostrůvky divokých květů a jejich zářivé hlavičky se natáčely za odpoledním sluncem. „Vidíš ten strom?“ řekl stařec. „No, ano. Samozřejmě.“ „Podívej se, jak je rostlý. Na jedné straně jsou větve husté, zatímco opačná strana koruny je řídká. Támhle ta větev má jenom několik lístků. Utíká stranou koruny, a když je úrodný rok,
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194881