potřebovala k práci; ale nevyhodila je ani po půl století, což možná o něčem svědčí. Dnes na ně jen náhodou padly její oči, zatímco přemítala o současné situaci, minulé rovnováze sil a budoucích šancích; a vzápětí poslechla popud, sáhla do police a podala si je. Cípem roucha z nich setřela prach. Byly to staré figurky, nijak originální, vypěstované z mycelia podle tradičních vzorů; Věčné divadlo, postavy z Akkütlixových knih, rozdávané v chrámech věřícím. Ona ty svoje dostala na rozloučenou od matky představené, když před necelým půlstoletím odlétala s misií na Zemi. Byly zosobněním tří harökhünů, tří posvátných principů, které tu nabývaly podoby Nepřátelského, Vizionářského a Vládnoucího. Rudá, černá, bílá. Trojúhelník moci. Jak příznačné! Jak známé. Černé Nepřátelské se záludně skrývalo pod kápí a cíp pláště mělo přehozené přes rameno. Vizionářské k ní vzpínalo rozpřažené ruce a jeho postava rudě žhnula odhodláním a divokým vytržením; zaujetím, vírou nebo touhou, těžko tohle rozlišit v nahrubo odlitých rysech androgynního obličeje. Ovšem Vládnoucí bylo netečné a lhostejné; stálo uvolněně, ale pevně, a v jeho alabastrové, málem průsvitné stříbrobílé tváři se odrážel jen nekonečný klid. Ano, ti dva předchozí tu ztuhli v dramatických pózách a tajili v sobě vášně, zatímco v postavě Vládnoucího jako by všechen pohyb ustal. Jenže právě tohle byla síla. Nadřazenost. Sebeovládání. Moc. Maëwëniny prsty pomalu přejížděly po varháncích nařaseného roucha. Konec cesty. Není kam směřovat dál. Postavila Vládnoucí na stůl. Tohle jsem já sama. Kdo byli ti zbývající? S kým musela počítat? Aöhrlëmëgerl, napadlo ji ihned, když se zaměřila na rudou postavu. Předvídavý a záludný… vědoucí… spřádající dalekosáhlé plány. Velekněz z Rekeghu jako každý vizionář věří ve svou pravdu… a ve své absolutní právo odchýlit se od standardního výkladu Knih. Ušklíbla se. A ten černý je samozřejmě Parlüxöel: zhrzená pýcha, mladická nesmiřitelnost, až příliš tvrdá ruka. Ctižádost. Nenávist. Ano; velekněz z Össe udělá cokoliv, abychom ho brali vážně. Unikl jí tichý povzdech. Samozřejmě – tohle není všechno. Sada není úplná. Vždycky věřila, že s rudou, černou a bílou získala to lepší; ale jen těžko se dalo popřít, že pokud se má Kruh uzavřít celý, harökhünů musí být pět. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194823