Kamëlë se zachvěje. Ani nedokáže spočítat, kolik larhdökawöarů za svůj život viděla zemřít… ale pomyšlení na to, že by měla přihlížet smrti toho Pozemšťana z chrámu, nebo ji dokonce sama způsobit, jí najednou připadá nesnesitelné. – Mohla bych se s ním sejít a tajně mu dát sühëhl do pití, navrhuje. Aöhrlëmëgerl zavrtí hlavou. – Je riskantní snažit se mu něco podstrčit bez jeho souhlasu, upozorňuje ji. – Kdyby si toho všiml, udělá rozruch, který upozorní Saxaërüela. A kromě toho navždy ztratíš jeho důvěru a nikdy už se k dalším Pozemšťanům nedostaneš. Jen se drž mého plánu, Kamëlëmöernü. Až se vy dva lépe seznámíte, já ho vyzvu k obřadu. Ty mu tajně předáš protilátku jakoby za zády Církve. Vypije ji vědomě a dobrovolně, aby se vyhnul nebezpečí, které představuje Pětice. Velekněz povzbudivě zvedá uši. – Kromě toho, přísně oficiální postup Saxaërüelovi nezavdá důvody k podezření. Samozřejmě, Pozemšťan kvůli tomu musí přijet do Giddöhru, protože Saxaërüel jistě nebude ochoten uspořádat slavnost Osvícení tady; ale když obřad řádně proběhne, planetární větev Církve jeho platnost nemůže jen tak zpochybnit. Mně to navíc poskytne příležitost Pozemšťanovi naprosto veřejně a legálně darovat transmyceliál. A ty to uděláš rafinovaněji než mí lidé, kteří měli získat Caldwella: Hildebrandtovi předáš, co předat máš, aniž se zmíníš o Tlix nebo o Lodích. V případě, že tvoje kontakty s ním budou odhaleny, začneš předstírat, že tě vede milostný cit. – Jak Vaše Eminence poroučí, šeptá Kamëlë. Aöhrlëmëgerl cítí její váhavost. – Není to příjemné, ale věřím, že ty se o tuhle záležitost dokážeš postarat, Kamëlëmöernü, ujišťuje ji. Kamëlë sklopí oči. Tohle rozhodně nepřizná: že pochybnosti, které má, jsou docela jiného druhu. Nebojí se, že by nezvládla úkol nebo snad nebyla schopná vydávat se za milenku Lükeas Luse. Naopak. Už teď má strach, že to nebude jen předstírání.
Ta, které přičítali tolik záludných mocenských her – Její Eminence Nejctihodnější Maëwënë, velekněžka Církve Akkütlixovy na Zemi –, rozkládala jednu starou össenskou hru na stole. Tři figurky. Černá, rudá, bílá. Ty sošky opatrovala tolik let! Nelpěla na nich natolik, aby je musela mít nablízku; nechala je propadnout až do nejspodnější z polic, aby ve vyšších patrech a na výsluní zájmu zůstalo místo na svitky a na mikrody, které
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194823
potřebovala k práci; ale nevyhodila je ani po půl století, což možná o něčem svědčí. Dnes na ně jen náhodou padly její oči, zatímco přemítala o současné situaci, minulé rovnováze sil a budoucích šancích; a vzápětí poslechla popud, sáhla do police a podala si je. Cípem roucha z nich setřela prach. Byly to staré figurky, nijak originální, vypěstované z mycelia podle tradičních vzorů; Věčné divadlo, postavy z Akkütlixových knih, rozdávané v chrámech věřícím. Ona ty svoje dostala na rozloučenou od matky představené, když před necelým půlstoletím odlétala s misií na Zemi. Byly zosobněním tří harökhünů, tří posvátných principů, které tu nabývaly podoby Nepřátelského, Vizionářského a Vládnoucího. Rudá, černá, bílá. Trojúhelník moci. Jak příznačné! Jak známé. Černé Nepřátelské se záludně skrývalo pod kápí a cíp pláště mělo přehozené přes rameno. Vizionářské k ní vzpínalo rozpřažené ruce a jeho postava rudě žhnula odhodláním a divokým vytržením; zaujetím, vírou nebo touhou, těžko tohle rozlišit v nahrubo odlitých rysech androgynního obličeje. Ovšem Vládnoucí bylo netečné a lhostejné; stálo uvolněně, ale pevně, a v jeho alabastrové, málem průsvitné stříbrobílé tváři se odrážel jen nekonečný klid. Ano, ti dva předchozí tu ztuhli v dramatických pózách a tajili v sobě vášně, zatímco v postavě Vládnoucího jako by všechen pohyb ustal. Jenže právě tohle byla síla. Nadřazenost. Sebeovládání. Moc. Maëwëniny prsty pomalu přejížděly po varháncích nařaseného roucha. Konec cesty. Není kam směřovat dál. Postavila Vládnoucí na stůl. Tohle jsem já sama. Kdo byli ti zbývající? S kým musela počítat? Aöhrlëmëgerl, napadlo ji ihned, když se zaměřila na rudou postavu. Předvídavý a záludný… vědoucí… spřádající dalekosáhlé plány. Velekněz z Rekeghu jako každý vizionář věří ve svou pravdu… a ve své absolutní právo odchýlit se od standardního výkladu Knih. Ušklíbla se. A ten černý je samozřejmě Parlüxöel: zhrzená pýcha, mladická nesmiřitelnost, až příliš tvrdá ruka. Ctižádost. Nenávist. Ano; velekněz z Össe udělá cokoliv, abychom ho brali vážně. Unikl jí tichý povzdech. Samozřejmě – tohle není všechno. Sada není úplná. Vždycky věřila, že s rudou, černou a bílou získala to lepší; ale jen těžko se dalo popřít, že pokud se má Kruh uzavřít celý, harökhünů musí být pět. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194823
Modré a zelené – Vzdorující a Naplňující – od ní Osud odvál; byla to brázda krve a tíha smrti, co ji od nich odtrhlo a zanechalo je v cizí ruce, která se s tou její už nikdy nepotká. Nemělo smysl se tím trápit; nechala to daleko za sebou, tak jako spoustu jiných věcí… tak jako další cizí životy a další lásky, které cestou odložila a překročila, aby mohla položit nohu na další schod. Vždycky si říkala, že jednou stane až na vrcholu; že dosáhne bodu absolutního štěstí; a že za výhled z takového místa ochotně zaplatí jakoukoliv cenu. Jenže pohled na krajinu tam dole se poslední dobou už nelepšil. Od jisté chvíle všechno splývá v šedi. Oko už nepostřehne detaily, nerozpozná krásu; o nic se nezadrhne na plochých pláních, protože když ho k nim nic nepoutá, nic ho také nezaujme. A přesto bylo pořád snazší úporně se držet cesty vzhůru… pokračovat v tom, co bylo tak přirozené… než obrátit se zády a rozhodnout se pro návrat. Shrnula sošky do těsného hloučku, až se jejich podstavce dotýkaly. Rekegh, Össe, Země. Možná je příznačné, že zbývající sošky nemá ve své moci. Mimo jí známou trojici planet existují další síly – a další nebezpečí. Představila si Vzdorující, jeho ocelovou modř – barvu nebeského klidu, ale taky chladného odhodlání a bezedné vůle; a pak temnou, chlácholivou, ale tím zrádnější zeleň Naplňujícího. V urrümaë těch splývajících barev se skrývá to podstatné… to, co jí neustále uniká. To je Fomalhiwa. A možná i další síla, zatím nepojmenovaná. Desítky let ji dělily od její gleewarinské minulosti… od instinktů a barev a vnímavosti, o kterou ji připravily Lodě; ale pořád si pamatovala dost. Nikdy by nepodceňovala tohle nebezpečí. Fomalhiwan, Naplňující, přichází sem, aby završil cizí plány. Ona, Parlüxöel i Aöhrlëmëgerl by měli držet spolu… protože bez ohledu na všechno mají jeden s druhým pořád o mnoho víc společného než – s ním.
Kamëlë se dívala do gerdánské tváře. Ëltaühl prokázala své kvality vstřícné zaměstnavatelky a řekla jí, že odpoledne to v obchodě vezme sama. Kamëlë jí to nevymlouvala. Byla na cestě domů, pořád ještě trochu opilá.
10 3
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194823