z kabiny při jízdě v terénu nebo při vjezdu do vody z říčního břehu byl omezený, a tak byl původní řadový motor Lancia 200 překonstruován na zkrácené provedení typu boxer. Jeho parametry ale zůstaly stejné. Motor o objemu 1991 cm3 s karburátorem poskytoval výkon 68,5 kW při 5500 ot./ min, jako druhá alternativa byl připraven motor 2086 cm3 se vstřikováním benzinu o výkonu 55 kW při 4500 ot./min. Celkové rozměry vozu se poněkud změnily, u verze FMS na 4 m délky, 1,6 m šířky a pohotovostní hmotnost 1900 kg. Užitečné zatížení měl 600 kg. U verze HBL to byly 4,14 m délky, 1,6 m šířky a pohotovostní hmotnost 1750 kg. Zde bylo užitečné zatížení trochu nižší, 500 kg. Na vodě nic moc Největší rychlost na silnici byla u obou verzí 100 km/hod. Terénní schopnosti Europa-Jeepu byly dobré, ale jako obojživelník se příliš neosvědčil. Jeho handicap se objevil hned při vjezdu do vody. Musel použít jen pozvolný břeh se sklonem do 20° a do vody vjíždět pomalu, aby se voda nepřelila přes přední kapotu do vozu. Motorový prostor nebyl hermeticky uzavřený, nýbrž kvůli chlazení motoru otevřený. Aby voda nevnikla dovnitř, musela být šachta pro přívod chladicího vzduchu vyvedena do výšky, čímž stále rušila výhled řidiče dopředu. Sklápěcí vlnolam byl tedy podmínkou. Nevhodná poloha lodního šroubu a velký hydrodynamický odpor karoserie omezily rychlost na pouhých 8 km/hod, kterou jiné obojživelné automobily docílí pouhým otáčením hnacích kol ve vodě bez pomocí šroubu. Celé tři roky se snažili odborníci vůz HBL od základu upravit a zlepšit, aby nepadlo rozhodnutí dát přednost provedení FMS a další vývoj tohoto vozu zastavit. 98
Verze FMS se vzhledově skoro vůbec nelišila od provedení Glas, i když se motor přestěhoval dozadu. Zpočátku to byl vzduchem chlazený vícepalivový motor MAN s obsahem 2417 cm3 vyvinutý pro Glas, později se zkoušel paralelně vyvinutý kapalinou chlazený benzinový řadový čtyřválec BMW 1990 cm3. Stejně tak převzal FMS od Glase konstrukci vrtule s kormidlem. Na vodě se ale choval dobře, i když krátká příď s řidičem vepředu znamenala nebezpečí při vjezdu do vody. Díky motoru uloženému vzadu se těžiště přesunulo poněkud dozadu a vůz začal dříve plavat. Proto nepotřeboval vlnolam a podobná zařízení. Odpružení nezávisle zavěšených kol se realizovalo pomocí torzních tyčí. Firma Saviem zkoušela pro pohon na vodě použít místo lodního šroubu i hydroreaktivní pohon, ale rychlost nepřesáhla 7,6 km/hod. Největším nedostatkem tohoto vozu však byla jeho příliš vysoká cena: 45 000 západoněmeckých marek. Jako první přehodnotila svou potřebu obojživelných Europa-Jeepů francouzská armáda a snížila ji na pouhých 2500 kusů. Koncem roku 1972 pak Francouzi od projektu úplně odstoupili. Bundeswehr omezil své požadavky na 12 000 vozů a Italové prohlásili, že geografické podmínky jejich země vůbec nevyžadují obojživelný vůz. Celý projekt byl nakonec po desetiletém vývoji v roce 1976 zastaven. O myšlence společného evropského džípu v rámci NATO už od té doby nikdo neslyšel. Jediný exemplář, který se zachoval, je v soukromých rukou německého sběratele.
Obojživelné automobily Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194744