v klášteře, kam odešel ještě jako malý chlapec, a na závěr uvedl některé klíčové myšlenky učení, kterým se Čogjal řídil. Geše Wangpo vždy dbal na tradice. Zároveň ale věděl, jak oslovit publikum, v němž nebyli jen mniši, ale také docela obyčejní lidé. „Čogjalovi bylo pouhých třicet pět let, když zemřel,“ pronesl tiše. „Pokud se z jeho smrti máme něco naučit, a věřím tomu, že by si to Čogjal přál, pak je to poznání, že smrt může potkat kohokoliv z nás v kterémkoliv okamžiku. Na něco takového se nám většinou nechce myslet. Jsme si samozřejmě vědomi toho, že jednoho dne zemřeme. Máme ale za to, že se to stane až za dlouho, někdy v daleké budoucnosti. Tento způsob uvažování“ – geše Wangpo se odmlčel, aby dodal slovům na důrazu – „je dost nešťastný. Sám Buddha řekl, že ta nejdůležitější meditace ze všech je meditace na smrt. Rozjímat o vlastní smrti není nic morbidního ani depresivního. Naopak! Až když se postavíme čelem ke skutečnosti své vlastní smrti, teprve pak zjistíme, jak máme žít. Žít tak, jako bychom tu měli být navěky – to je tragické plýtvání,“ pokračoval. „Jedna z mých studentek, paní v pokročilém stadiu rakoviny, byla minulý rok na umření. Navštívil jsem ji v nemocnici a vypadala jenom jako křehký stín v posteli, napojená na nejrůznější hadičky a přístroje. Naštěstí však svůj boj s nemocí vyhrála. A nedávno mi řekla něco velmi zajímavého: ta choroba pro ni byla ten největší dar, jaký mohla dostat, protože se poprvé v životě musela postavit tváří v tvář 101
1300106-Synergie-Umeni prist-blok-BC.indd 101
17.4.14 7:19
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194594