antibiotika. Jestli je nemocná, bude se moct napít. Voda zatím vždycky prošla, voda bachaře nezajímá. Moje slepené, halabala pokroucené, původně kudrnaté vlasy mi trčí jako hřebíky a poslušně vlhnou v horkém, lepkavém větru. Zašmodrchávají se dohromady se vzpomínkami a slanými kapkami mořské pěny. Jdu přes město pěšky. Takhle brzy žádné autobusy ani taxíky nejezdí. Na výpadovku je to pěkně daleko, proto jsem vstal tak brzy. Kradu se ven jako nějaký partyzán, kterého zapomněli po bitvě ve vypáleném tanku. Kručí mi v břiše, ale všechny stánky s občerstvením — moučnými sušenkami a lepkavou sodovkou — jsou ještě zavřené. Vlny buší do pobřeží jako probuzení netopýři. Svítá. Už na ni myslím. Vždycky když na ni začnu myslet, napadají mě samé metafory — její metafory. Nikdy na ni nemyslím, pokud se nepřiblíží čas návštěvy. Dřív ne, protože bych se musel vrhnout do těch netopýřích vln, nazdařbůh je rozrážet rukama a nakonec se v nich zbaběle utopit. Raději si sednu na zídku na břehu. Všude je ještě ticho. Holky vyspávají divoké noci s turisty, odnikud se neozývají výkřiky ani kroky. Jen komáři už prahnou po dnešní krvi. Zírám do moře. Nechci odtud odjet, protože je tady ona. Sedí ve vězení a já čekám, až ji pustí. Dnes na ni myslím, protože musím. Protože chci. Myslím na to, jak přivírala víčka před příliš silným sluncem, jak zakláněla hlavu, když se smála, jak pila vodu, jak se tvářila, když se jí ráno nechtělo vstávat, jak mluvila a pohybovala u toho rty. Jak kouřila, četla po nocích, psala si na hřbet dlaně poznámky, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194404