antibiotika. Jestli je nemocná, bude se moct napít. Voda zatím vždycky prošla, voda bachaře nezajímá. Moje slepené, halabala pokroucené, původně kudrnaté vlasy mi trčí jako hřebíky a poslušně vlhnou v horkém, lepkavém větru. Zašmodrchávají se dohromady se vzpomínkami a slanými kapkami mořské pěny. Jdu přes město pěšky. Takhle brzy žádné autobusy ani taxíky nejezdí. Na výpadovku je to pěkně daleko, proto jsem vstal tak brzy. Kradu se ven jako nějaký partyzán, kterého zapomněli po bitvě ve vypáleném tanku. Kručí mi v břiše, ale všechny stánky s občerstvením — moučnými sušenkami a lepkavou sodovkou — jsou ještě zavřené. Vlny buší do pobřeží jako probuzení netopýři. Svítá. Už na ni myslím. Vždycky když na ni začnu myslet, napadají mě samé metafory — její metafory. Nikdy na ni nemyslím, pokud se nepřiblíží čas návštěvy. Dřív ne, protože bych se musel vrhnout do těch netopýřích vln, nazdařbůh je rozrážet rukama a nakonec se v nich zbaběle utopit. Raději si sednu na zídku na břehu. Všude je ještě ticho. Holky vyspávají divoké noci s turisty, odnikud se neozývají výkřiky ani kroky. Jen komáři už prahnou po dnešní krvi. Zírám do moře. Nechci odtud odjet, protože je tady ona. Sedí ve vězení a já čekám, až ji pustí. Dnes na ni myslím, protože musím. Protože chci. Myslím na to, jak přivírala víčka před příliš silným sluncem, jak zakláněla hlavu, když se smála, jak pila vodu, jak se tvářila, když se jí ráno nechtělo vstávat, jak mluvila a pohybovala u toho rty. Jak kouřila, četla po nocích, psala si na hřbet dlaně poznámky, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194404
mluvila sprostě. Vždycky byla výstřední. Ona sama si toho ale nevšimla. Nikdy nebyla zvědavá na svět. Jenže svět byl zvědavý na ni. Svět, tedy i upír. Každou noc vylétá nad náš ostrov a chlemtá naši krev. Jeho směšná, vysušená figura. Bojím se ho, bojím se ho jako všichni ostatní. Sedím na zídce, v hlavě mi šumí prázdno. Je to naposled, co ji uvidím? Uvidím ji vůbec? Uvidím tu hubenou, výstřední ženu? Jsem vzrušený, jen na ni po dlouhých měsících pomyslím. Všechny vždycky vzrušovala. Tím, jak byla nepřítomná, tím, jak nikoho nevnímala, jako by se na nás na všechny dívala teleskopem z jiné planety. Nesmím vyslovit její jméno. Její jméno je příliš. Dal jsem jí tedy jiné. Protože to pravé je tabu. Vím, že se jí neděje nic zlého. Vím to. Vtloukám si do hlavy, že to vím. Vím to, protože tahle žena všechny vzrušuje a všichni chtějí, aby je milovala. Lidi dráždí její lhostejnost. Každý, koho znám, chce, aby to byl právě on, kdo ji probudí ze sna. Ona ale nesní s otevřenýma očima, jak se mnohým, kdo ji znají, zdá. Žije si, jak chce, jak se jí zlíbí, dělá si všechno po svém a nevnímá ostatní, nevnímá jejich udivené pohledy, jejich představy o tom, jak by se měla chovat a co by měla říkat nebo dělat. Prostě nevnímá to, co nechce. V tom je její síla, díky ní se jí neděje nic zlého. Zaklínám tu sílu, modlím se k ní, aby ji nikdy neopustila, ať se s ní děje, co se děje. Dnes je den návštěvy. Dnes zabořím hlavu do jejího klína na tvrdé posteli ve vězení. Je to návštěva, kterou čas od času povolují. Hygienická návštěva. Tak se tomu říká. Pro ni to je ale něco jiného. Je to 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194404
rituál předávání, při němž se měním na receptor jejího hlasu, přijímač jejích slov, přístroj na zachycení přílivu metafor. Způsob, který vynalezla, je průzračně jednoduchý. Žádné motáky naškrábané na kus provlhlého papíru a tajně vynášené z věznice, žádné nebezpečí odhalení, žádná křeč, jen ta milostná. Mezi vzdechy mi recituje svoje nové verše, které se musím naučit nazpaměť. Musím se s ní milovat a slova ukládat do každého póru, do každé kapky semene. Už věřím lidem, kteří říkají, že je to čarodějnice. Nemyslím si, že ji zavřeli, protože podepsala papír, že nesouhlasí s poměry. Ne, zavřeli ji, protože je to čarodějnice. Její verše čte celý ostrov a já je vynáším z vězení po každé souloži. Rozmrzelý bachař mi přijde otevřít. Prošacuje mě a já jsem si jistý, že za chvíli se všechny svině sejdou, aby si nás poslechly, možná si to i natáčejí. Vsadím se, že to pak prodávají. Je mi to jedno. Vlastně ne, štve mě, že nám nedávají procenta z výdělku. Nechají mi plastovou láhev s rozpuštěnými antibiotiky. Pak ji přivedou. Tak jak ji přivedli za poslední roky několikrát. Tyhle návštěvy jsou nepravidelné, povolí je vždycky, když už to ani nečekám. Když ji přivedou, zjišťuju, že nezestárla ani o den. Jak to dělá? Vím, jak žije ve svém světě a nic k ní nedoléhá, hlad, špína, šikana, je jí to šumafuk jako vždycky. Nemá povolený papír ani tužku. Píše prstem na vlhkem zpocenou zeď, a co napíše do kapek lepkavé rosy, se učí nazpaměť. Pak to napíše znova. V naprostém nelidském soustředění. Tak nějak si to alespoň představuju, protože mi jednou řekla: „Mám tady klid na psaní.“ Člověk by se z ní zbláznil. Má klid na psaní, to 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194404