„A heleme se! Kdo by si to pomyslel? Poblion pracuje?“ slyším za sebou. Ten hlas jednoznačně patří do oddělení krys. Otáčím se. Nemýlil jsem se: Přede mnou stojí Laura Pechová s tím judistickým hacafrakem a děsně se na mě šklebí. Hlavu má obtočenou legračním černým cůpkem, že by z toho jeden padnul. „No nazdar, Pechu. Pořád ještě v pyžamu?“ ptám se jakoby nic. Základku máme koneckonců už dávno za sebou. „A co ty barvy na pásku? To teď frčí? Kdes ho splašila?“ Šklebení ji přejde. „Ty tomu tak rozumíš!“ zasyčí. „Mám oranžovo-zelenou. To je v judu už pátá zkouška, ty blbečku. Jenomže ty jsi pořád stejně na palici jako dřív. Fakt štígro, že už s tebou nemusím chodit do třídy!“ „Dík, nápodobně. Jenomže já aspoň při rvaní vypadám líp než ty. Stejně jako dřív.“ Krysa Pechová na mě civí, jako by se mnou nejradši praštila o zem, a upřímně řečeno z ní mám i trošku nahnáno. „Vyhrálas aspoň teď to svoje kolo?“ ptám se honem, abych ji trochu uchlácholil. Podařilo se. Hrdě se rozzáří: „Jasňačka. Levou zadní. Tebe judo zajímá?“ Lhostejně mávnu rukou. „Ne, to není sport pro mě. Já mám radši něco, co má kolektivního ducha. S ná98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194389