ČÁSTICE VE VLNÁCH Poblíž velkých hmot je tato deformace výraznější než daleko od nich. Gravitační síla pak vzniká tím způsobem, že gravitační pole ovlivňuje objekty v daném místě: síla míří přesně do směru, ve kterém pole gravitačního potenciálu klesá nejrychleji. Je to podobné, jako když se míček umístěný na šikmém hladkém povrchu začne pohybovat ve směru největšího spádu. Z matematického hlediska je Laplaceova teorie zcela ekvivalentní Newtonově teorii gravitace. Svou koncepcí však mnohem lépe odpovídá naší intuici, podle níž je veškerá fyzika (stejně jako politika) pouze lokální záležitostí. Není to tak, že by si Země na dálku přitáhla Měsíc. Místo toho Země ovlivňuje pole gravitačního potenciálu ve svém bezprostředním okolí, to pak ovlivňuje gravitační pole o kousek dál a ještě dál v postupném sledu až k Měsíci (a za něj). Gravitační síla není tajuplný jev, který dokáže vmžiku přeskočit od zdroje až do nekonečné vzdálenosti. Vzniká v důsledku plynulých změn neviditelného gravitačního pole, jež vyplňuje celý prostor.
Elektromagnetické pole Idea fyzikálního pole však plně dozrála až při studiu elektromagnetismu, nikoli gravitace. Existuje elektrické pole a také magnetické pole, ale fyzikové říkají „elektromagnetismus“. Toto jediné slovo naznačuje, že jsou to jenom dva odlišné projevy jednoho a téhož pole. Jejich vzájemná provázanost ale nebyla poměrně dlouhou dobu zřejmá. Magnetismus znalo lidstvo od pradávna. Čínská dynastie Chan používala magnetické kompasy už před dvěma tisíciletími. Také elektřina byla známa, ať už coby elektrické šoky úhořů anebo elektrostatické působení jantarů, poté co byly třeny látkou. Souvislost obou fenoménů poznal Benjamin Franklin: mezi pouštěním draků a podněcováním k rebelii ukázal, že elektřinou je možno magnetizovat jehly. Vše ale do sebe jasně zapadlo až v roce 1820, kdy dánský fyzik Hans Christian Ørsted konal přednášku o podstatě elektřiny a magnetismu. Ørsted vymyslel chytrý způsob, jak demonstrovat hypotetickou souvislost mezi oběma jevy. Sestavil elektrický obvod, kterým mohl téci proud, a do jeho blízkosti umístil kompas. Hodlal sledovat, jestli se magnetická střelka vlivem elektrického proudu vychýlí. Okolnosti bohužel Ørstedovi zabránily, aby si pokus nejdříve vyzkoušel sám někde v klidu laboratoře. Tudíž se rozhodl riskovat a experiment provést naostro až při přednášce před shromážděným davem. Byl přesvědčen, že pokus se musí podařit… a také že ano. Zapnul přepínač, elektrický proud začal téci drátem a on spatřil malé, ale nezpochybnitelné zachvění střelky kompasu.
103
CASTICE NA KONCI VESMIRU - Carroll - ZIP.indd 103
17.3.2014 13:02:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194326