Perunova krev II (Ukázka, strana 99)

„A sakra,“ vytřeštil jsem oči. „Přežiješ to?“ „Určitě,“ odvětila, ale krev, která jí tekla z břicha, tomu moc neodpovídala. I tak mi ale spadl kámen ze srdce. Na chvíli jsem se lekl, že jsem neuváženě zabil svého jediného skutečného spojence ve světě bohů a jejich potomků. „Tohle mi Chors vážně uvěří,“ usmála se bolestivě. „Dokonalá kamufláž,“ vykuckala ze sebe a oběma rukama si přitom tiskla břicho, aby zastavila krvácení.

Na chvíli jsem zavřel oči a představil si Markétinu tvář. Bylo to nutné, protože jinak bych si kleknul vedle Rožanice a dal jí první pomoc. Jenže jsem neměl čas. A vlastně jsem Rožanici ani pomoci nesměl. Čím hůř na tom bude, až se Chors vrátí, tím lépe. „Jak se dostanu do toho jejího pitomýho háje?“ zeptal jsem se. „Kámen,“ odpověděla. „Co?“ „Kámen,“ zalapala po dechu a já si k ní musel kleknout, abych ji pořádně slyšel. „Vem do ruky kamínek, který jsem ti dala, a on tě přivede, ke Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194322

komukoliv budeš chtít.“ „Geniální. Lepší než GPS,“ usmál jsem se radostí. Když jsem vstával, nečekaně mě chytla za ruku a stáhla k sobě. Přitom sykla bolestí, jak jí nenadálý prudký pohyb pohnul se zraněným břichem. „Běž za Dabou a jeho Legií renegátů.

Ví, že přijdeš. On Chors nenávidí. Spolu ji můžete zastavit. Rozumíš?“ zašeptala tak, abych to slyšel jenom já. „Rozumím,“ pokýval jsem hlavou, a když díky tomu stisk ruky povolil, vstal jsem a znovu si nadhodil Libora na záda. *** Nejsemňamku jsem připoutal na sedadlo spolujezdce a pak přemístil rotmistra ve výslužbě do zadní části Markétiny dvanáctsettrojky. „No to mě poser,“ zahlásil nadšeně Libor. „Ty blbky tu nechaly komplet naši výstroj.“ Bylo to tak. Na podlaze leželo Markétino Sako TRG-22. Bohužel, co si pamatuji, v něm Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194322

zůstaly jenom tři náboje. Vedle něj se ale válel Springfield XD a dvě Five-seveN s jedním náhradním zásobníkem. Ten byl, bohužel, jediný plný. V jedné Five-seveN zůstaly dvě kulky, ve druhé pět. Ve Springfieldu byly jen čtyři náboje.

Přebil jsem obě Five-seveN tak, abych měl v jedné plnou dvacítku a ve druhé sedmičku nábojů. Najednou jsem si přitom připadal, jako bych z tříkolky přesedlal do tanku. Pistole. To bylo zatraceně něco jiného než dranžírák, navzdory tomu, že to byl poctivý kus kovu a navíc s nějakým vylepšeným účinkem na mytologické mrdky. Dal jsem si nůž za opasek, což byl kromě bot jediný kus mého oděvu, který si stále držel v podstatě původní konzistenci, a chvíli se s pistolemi v rukou polaskal. „Vypadáš, jako bys s tím chtěl mít dvojčata,“ usmál se Libor. „S tímhle? Klidně trojčata,“ opětoval jsem jeho úsměv. Cítili jsme to oba. Ty pistole byly jistota. Jakási kotva našich starých životů, toho kdo a co jsme, navzdory tomu, že jsme nedobrovolně objevili skrytý svět dávných bohů, který je krutější a šílenější než Tálibán a Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194322