„Děkuji ti za záchranu,“ špitla zvonivým hláskem. František byl jako uhranutý. Ta krásná panenka v bí lých šatech se mu náramně líbila. „Nemáš zač,“ mávl ledabyle rukou, jako by se to ro zumělo samo sebou. „Asi bych se ti za tvé hrdinství měla odvděčit,“ začala opatrně. Františkovi v tu ránu z úst samo vyskočilo: „Vezmeš si mě?“ „To nepůjde. Já jsem víla. Ve světě lidí bych žít nemoh la,“ sklopila oči. Pak ale na zkoprnělého Františka šibalsky pohlédla a dodala: „Ale líbíš se mi!“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194065
František se pousmál, ale připadal si jako praštěný dubovou palicí. „Dám ti dárek. Ty si ho totiž opravdu zasloužíš!“ řekla a podala mu malý kožený váček. František ho přijal jako v mrákotách. Pak se ale vzpa matoval a rychle poděkoval. Víla ale zmizela. Už slyšel jen její vzdalující se hlásek: „Stačí do něj něco dát, vrátí se to tisíckrát.“ František si váček strčil do kapsy u kalhot, oblékl si košili, obul boty a odešel zpátky na louku. Vzpomněl si na krávy, které měl hlídat. Cestou ale o všem znovu přemýšlel. Jak dny ubíhaly, na váček v kapse zapomněl, ale zato na vílu myslel bez ustání. Takovou krásu ještě neviděl. Chodil jako tělo bez duše, v noci nespal a jen vzdychal. Při jeho nočním bdění ho v pokoji navštívila myš. Fran tišek si na ni počíhal a jako kocour po ní skočil. „Co s tebou?“ zeptal se jí, i když věděl, že mu nemů že odpovědět. Pustit ji nechtěl, protože by zalezla do nějaké škvíry a pak by ujídala ze skromných zásob, ale zabít ji také nemohl. Pak si vzpomněl na kožený váček, který mu darovala víla. V jedné ruce držel myš a dru hou rukou potmě zašátral v kapse kalhot. Vytáhl váček
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194065
a myšku do něj uvěznil. „Neboj,“ konejšil ji, „až půjdu na louku, tak tě pustím, ale tady hospodařit nemůžeš!“ Ráno se František nasnídal, u sedláka vyzvedl stádo a s myškou ve váčku hnal krávy na pastvu. Na kraji louky si klekl, rozvázal váček a vykulil oči. Z váčku vyběhla jedna lapená myška, hned za ní dru há, pak třetí, desátá, padesátá. František je přestal počítat. Bylo jich nejmíň tisíc. „To se mi snad jenom zdá. Jak je to možné?“ nechápal František. Nejdřív ho napadlo, že jsou to třeba jen vi diny z nevyspání, ale pak mu blesklo hlavou, co říkala ta krásná vodní víla: „Stačí do něj něco dát, vrátí se to tisíckrát. No jo, to je ono!“ Aby se přesvědčil, utrhl v louce sedmikrásku a vložil ji do váčku. Když ho opět otevřel, sypal se z váčku sedmikráskový sníh. „To je ono!“ plácl se do čela. „Ještě že jsem na to přišel včas. Dnes je výplatní den,“ zaradoval se. Maminka s tátou se divili, když František od sedláka donesl tolik peněz, ale on jim všechno dopodrobna vypověděl. A zanedlouho měli dům jako ze škatulky a dvorek vy dlážděný říčními kameny. Na ty nedal František do pustit.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194065