98 / Teorie výchovy
(resp. osvobození společenské) je předem odsouzeno k nezdaru, protože se nelze emancipovat od autority Otce-Vládce. Freudovský konstrukt oidipovské „otcovraždy“ naráží na zásadní omezení. Problém vězí v tom, že výkon otcovské autority není individuu vnější, nevykonává se zvnějšku. Jde o tlak interiorizovaný těmi, kdož ho podstoupili, tento tlak přetrvává s jejich vnitřním souhlasem. Marcuse říká, že v každém z nás existuje podřízenost rodičům, která způsobuje selhání všech revolucí, neboť ti, kdo je dělají, chtějí potom odčinit otcovraždu (tj. odstranění dřívějších poměrů, starého světa) ještě hlubším podřízením a poddaností. „Člověk je už tak vychovaný, že má strach stát se dospělým.“ Protože sílu vlivu otcovské autority nelze zničit vnější silou, můžeme s ní bojovat jen násilím stejného typu, tj. násilím symbolickým. Nejde tedy o to vládce zabít, nýbrž zpochybnit jeho legitimitu.279 PROMĚNY POJETÍ AUTORITY V SOUČASNÉ ŠKOLE V posledních letech se podařilo ukázat tradiční autoritu včetně té rodičovské ve světle zásadních pochybností. Již několik mladých generací se programově rozchází se způsobem života svých rodičů, s jejich hodnotami a kulturou, s jejich vzory, takže identita mládí je definována skrze principy revolty a jinakosti. Od šedesátých let také působí vliv levicově orientovaných autorů, požadujících odškolnění společnosti a skutečné osvobození individua (Illich, Freire), tradiční koncept autority sice v malé míře, ale přece nahlodávají také excesy antipedagogiky. Mnoho lidí je dnes znejistěno, zda toto vše neznamená konec výchovy. V reakci na jeden z textů Jeana Houssaye Autorita nebo výchova? [red. pozn. – zvýrazněno autorem] je třeba se ptát, zda výchova může rezignovat na veškerý nátlak, přísnost a vedení. Zamítavou odpověď má po ruce patrně každý, kdo se alespoň někdy pokoušel vychovávat nějaké dítě. Princip ponechat dítě pouze sobě samému je rubem celkově falešné mince, jejíž líc tvoří pedagogický rigorismus. Durkheim často říkal, že osobnost dítěte je flux, nespoutaná a neomezená touha (appetitus), kterou je ovšem třeba omezit, aby byla schopna koncentrace, zacílení a aby získala formu. Člověk potřebuje pomoci, aby se mohl stát tím, čím dosud není, a otevřené možnosti musí být naplněny (aktualizovány) obsahem, který se zpočátku nalézá mimo dosah dítěte. Musí mu proto být prostředkován, což se bez jisté podoby nátlaku prostě neobejde. Ale odpověď, která je takříkajíc po ruce, je nutno argumentovat. Je známo, že někteří pedagogičtí teoretikové se rádi odvolávají na princip svobody dítěte. Od Rousseaua se vine přímá linie přes Tolstého k Steinerovi, 279 Reboul,
O. La philosophie de l’éducation, s. 72.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194055