11 D
o Fonroque dorazil v době, kdy už všichni spali. Zpola pro buzená Claire mu otevřela náruč. Několik hodin ležel a ne mohl usnout, nakonec to vzdal, zašel se podívat na děti a pak vyšel ven a rozplynul se v mlze, která před svítáním zahalila vinice. Ocitl se ve velkých potížích a dobře to věděl. Přepis odposlechnutého rozhovoru mezi Banovičem a jeho takzva ným právníkem byl zcela srozumitelný a děsivý. „Poincaré ho se ani netknete,“ přikazoval Banovič svému spřeženci tó nem teologa z osmnáctého století. „Zato ostatních ano. Těch se dotknete pořádně.“ Nad obzorem se krčil měsíc jako odsouzenec nad pro padlem šibenice. Poincaré se začal procházet, jednou řadou mezi révovými keři dolů, tou sousední nahoru. Kráčel ze sva hu a zase do svahu, vrhal dlouhý stín v přízračném světle, až došel na konec vinice ohrazené kamennou zídkou, která vymezovala starodávné hranice pozemků. Uplynula hodina a s umírajícím měsícem se probouzeli ptáci. Jacques, jejich zlovolný, leč plodný kohout narušil hlasitým kokrháním ti ché ráno, z nedalekého mlází mu odpověděli bažanti. V údolí ležela zvlněná pole pod mlhou tak hustou, že by si cizinec spletl tento kout Dordogne s jezerní oblastí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193972