Město se tu impresionisticky rozplývá v chaotickou směsici barevných skvrn a roztodivných zvuků, v níž se vnímající subjekt tápavě pokouší najít nějaké určité obrysy. To je prostor, v němž bude za několik let bloudit Mrštíkův Jiří Jordán. Rodina Kondelíkova však – ve stejné době – chodí po zcela jiné Praze, přehledné a sousedsky poklidné, bez moderního dopravního ruchu, s důvěrně známými trasami k proslulým výletním místům a vyhlášeným hostincům, jež si všichni dokážou bezpečně vybavit (byť ne vždy ke své radosti): A nyní se mu jevila v plném děsu plouživá cesta z Ječné ulice přes město ke Kamennému mostu, přes most, Malou Stranou ke kasárnám pod Bruskou, a tu před ním vystoupil hrozný ten kopec, Bruska, jenž slézá se v zimě nepříjemně, který však v létě je přímo pekelnou nástrahou nešťastným výletníkům.14 Pravým útočištěm pro měšťanskou idylu se ovšem v průběhu 19. století staly nikoli ulice, nýbrž dům – solidní rodinné hnízdo, děděné z generace na generaci, jež se tak stává zárukou trvání rodu. Zmínili jsme se již o tom, že takovou úlohu hraje v Herrmannově knize Kondelíkův činžovní dům na Vinohradech, tak často mu později vytýkaný jako doklad jeho majetnického egocentrismu. Není vůbec náhodou, že paní Kondelíková přivede na svět svá dvojčátka nikoli ve vlastní domácnosti, jak by se dalo předpokládat, nýbrž právě zde, ve svém. A jejím největším snem je, že budou jednou, až mistr zanechá řemesla, žít ve vinohradském činžáku s Pepiččinou rodinou jako v jednom hnízdě.15 Dost možná, že se tu oživila dávná Herrmannova touha po pospolitém životě ve velké rodině, s níž se ve stáří svěřil K. Horkému: Kdyby můj otec zůstal v Americe, kdyby tam byl zůstati mohl a já kdybych tam byl přišel na svět, žil bych na nějaké farmě v Texase, se vší rodinou pod jednou střechou. To jest arci dávná, stará pohádka z dětství.16 Skromným zbytečkem této dávné touhy po patriarchální zemědělské idyle v lůně přírody se stal spisovatelův perně „vypsaný“ domek v Řevnicích, na jehož vlastnictví byl syn zchudlých rodičů, nucených střídat nuzné nájemní byty, patřičně hrdý. Tíhnutí k interiérovosti však nebylo dáno pouze bytostnou potřebou intimity, již má každá idyla. Zachycování vnitřku domácností se od počátku 19. století stalo součástí procesu zabydlování městské každodennosti v české literatuře. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193862