98
mi referencí. Přitom se může opírat o svoje standardy perceptuální podobnosti. Ty mu však musí zabezpečit dvojí orientaci. Za prvé zjištění perceptuální podobnosti, ale zároveň s tím udržení perceptuálního rozdílu spojeného s vědomím rozdílností v obsahu obou objektů. Tím se opět dotýkáme problematiky externího a interního rozlišení uvnitř izomorfismu. V případě úplného splynutí izomorfních objektů A, B by dítě nutně mělo potíže se správným testováním reality. V pozadí takových problémů stojí problém duševního pohybu na hranici mezi fantazií a realitou, který se úzce dotýká otázek tvorby a jejích elementárních aktů. 3.2.1.1 Mezi fantazií a realitou tvorby Výše jsme připomněli Winnicottovu myšlenku potenciálního prostoru, který jsme popsali jako zárodečnou fázi utváření mentálního prostoru. Za typické reprezentanty potenciálního prostoru jsme označili přechodové objekty. Tímto názvem psychoanalýza označuje předměty, které slouží dítěti jako specifická náhrada primárního objektu – matky. V samých počátcích ontogeneze se jako přechodový objekt uplatňuje např. cíp látky nebo nějaký jiný dobře uchopitelný předmět, třeba hadrová panenka, maňásek apod. Dítě se k němu uchyluje, není-li matka nablízku, tulí se k němu nebo se ho drží a hraje si s ním. Přechodový objekt je zřejmou součástí vnější – fyzické – reality. Prostřednictvím sociálních a socializačních vztahů mezi matkou a dítětem však získává zvláštní hodnotu: pro dítě zastupuje matku v době její nepřítomnosti. To znamená, že se stává vyjádřením niterné duševní reality dítěte; vždyť bez jeho vlastního přičinění by nebylo možné, aby se, dejme tomu, hadrová panenka na přechodnou dobu „stala“ osobou matky. Přechodový objekt je tedy duševním výtvorem dítěte, ale zároveň má nespornou hmotnou existenci, která je na dítěti nezávislá. V tomto ohledu stojí přechodový objekt na pomezí (přechodu) mezi duševní realitou pociťovanou „uvnitř sebe“ a okolní fyzickou realitou, která sice je dostupná jen prostřednictvím vlastních smyslů, ale je pociťována jako „vnější“.210 Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dojem úplné náhrady matky hadrovou panenkou by znamenal, že dítě špatně vnímá realitu, fakticky by šlo o halucinaci. Tak tomu ale není, protože dítě za pomoci přechodového objektu – elementárního aktu tvorby – samo aktivně řeší reálně pociťovanou nepřítomnost mateřské osoby a její péče. Jak uvádí Vavrda, přechodový objekt „činí zážitky spojené s dostatečně dobrou péčí přístupnými dítěti v situaci nepřítomnosti matky“.211 V této souvislosti je důležité, že přechodový objekt zastupuje dobře pečující matku – zpřítomňuje to, co je z jeho hlediska u matky dobré, protože právě tyto stránky matčina jednání mají hodnotu, která motivuje k tvorbě, protože „stojí za to“. Proto podmiňuje úsilí dítěte vytvářet přechodový objekt v „obsahovém meziprostoru“ /OI : r–s/ rozpjatém mezi stimulem a reakcí na něj. Ve směru naposled uvedené úvahy Winnicott zdůrazňuje, že prvním předpokladem vzniku potenciálního prostoru a jeho dobrého fungování je schopnost matky (primárního objektu) úspěšně se ladit na chování dítěte a v přiměřené 210 211
Vavrda 2005. Tamtéž, s. 98.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193679
99 3. Artefakt mezi rozuměním a dorozumíváním
míře uspokojovat jeho potřeby. Je-li matka dobře s dítětem vyladěná, jestliže s ním takříkajíc pluje na jedné vlně, dokáže pohotově reagovat na jeho nepohody a odstraňovat je. Tím mu poskytuje iluzi, že dění ve světě kolem něj vychází z jeho přání – je jeho vlastním dílem. Např. dětský pláč vyvolaný hladem pravidelně vyústí do příchodu matky spojeného s ukojením hladu. Jinými slovy, dítě nabývá zkušenost, že jeho výzva „pečuj o mne“ dokáže „stvořit matku“, vyvolat ji z nicoty, do níž se matka z pohledu dítěte propadá při každém jejím odchodu. Jestliže však matka výzvu nevyslyší, otevírá se pro dítě příležitost k tvorbě, která aspoň částečně nahrazuje původní stimul, protože je zaměnitelná s některým z jeho důsledků. To znamená, že nutným předpokladem vlastní tvorby je postupné ubývání matčiny péče při zachování komunikace s ní. Právě „nedostatek matky“ je tím podnětem, kterým je dítě tlačeno do vlastní aktivity směřující k fantazijní představě a k tvorbě, která na ni navazuje, aby matku nahradila utvářením přechodového objektu. Nelze však přitom zapomínat na nezbytnost prvního předpokladu: předcházející dobré péče ve spojení s komunikací, která dítěti „zrcadlí“ jeho vlastní obsah tak, že jej může nahlédnout a mentálně uchopit. V souběhu těchto dvou podmínek se podle Fonagyho a Targetové utváří schopnost tzv. reflektivní funkce (reflektivního modu) zážitku.212 Teprve v reflektivním modu lze testovat a intersubjektivně ověřovat duševní pohyb mezi sebou a okolím, a tedy i mezi rozmanitými přechody mezi ontologicky nezávaznou fikcí a ontologicky závazným testováním reality. Sejít se uspokojivě s druhými lidmi v procesu tohoto pohybu je nezbytnou podmínkou socializace a enkulturace. Tím se vracíme k úvodem položené kardinální otázce této kapitoly: jak zvládnout napětí mezi percepční podobností a percepčním rozdílem v rámci mentalizace a utváření konceptů. Aby se dítě propracovalo až k reflektivní funkci, musí se do nutné míry orientovat v unikavém rozhraní mezi oběma zmíněnými polohami konceptualizace zkušenosti. Fikční konceptualizace není ontologicky závazná, nevyžaduje striktní ověřování v realitě, a proto její smysluplnost závisí zejména na „horizontálních“ logických a sémantických vztazích uvnitř výrazového systému, bez těsného vztahu k fyzickému světu. Oproti tomu realistická či zobrazující konceptualizace je ontologicky závazná, a proto je zakotvená „vertikálně“ – k faktům z fyzického světa.213 V interakci mezi oběma zmíněnými polohami (fikční i zobrazující) se rozvíjí utváření a sdílení významů. Dekonstruktivní derridovská tradice zde v pojmu différance podtrhuje neurčitost a plynutí hranic významových polí mezi podobností rozdílného a rozdílem podobného. Différance je neustálým „odkladem určenosti“ při vědomí „inskripce stejného, které není identické“.214 My se zde s ohledem na potřebu pevnější inferenční opory při operacionalizacích, které vyžaduje vzdělávací proces, přidržíme spíše analytické či postanalytické dikce. Přesto pokládáme za důležité předem poukázat na význačnou „dekonstruktiv212
Fonagy, Target 1996, s. 459–479. Peregrin v pohledu teoretické sémantiky mluví o různých pojetích relací mezi výrazem a významem s ohledem na systém jazyka (Peregrin 1999, s. 51). 214 Derrida, Roudinesco 2003, s. 36. 213
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193679
100
ní“ dynamiku ve vztahu mezi bezprostřední zkušeností a konceptualizací, kterou je provázena otázka perceptuální podobnosti. 3.2.1.2 Mezi shodou a rozdílem: metaforická podobnost Jak zdůraznil Goodman, podobnost je (v logickém smyslu) reflexivní vztah: objekt se podobá sám sobě v nejvyšší možné míře.215 V návaznosti na to se nabízí otázka, zda podobnost je také vztah symetrický: jestliže se A podobá B, pak se B podobá A. Ve filozofii a vědeckých teoriích bylo k tomu zaujímáno stanovisko jak souhlasné, tak nesouhlasné, jak např. v souvislostech kognitivní psychologie probírá Chrz.216 Uvedená rozpornost má zřejmě hluboké kořeny v samých základech tvorby, tj. na unikavé prostupné hranici mezi bezprostřední reakcí na objekt a pokusem vyjádřit pozorovaný a pociťovaný obsah jednáním vmezeřeným mezi stimul a reakci. Whitehead zdůrazňuje prvotnost bezprostřední reakce: kupř. pes jedná bezprostředně na základě „hypotézy židle“ a skočí na ni.217 K tomu, aby odlišil židli jako jednu věc z třídy věcí, na kterých je možné se uvelebit, pes zjevně nepotřebuje jazyk ani tvorbu a vystačí si s jednoduchou souvztažností S → R při jednání. Lidé však za pomoci jazyka a intencionálního postoje mohou jeho chování vysvětlit jako shodu v reakcích na shodné podněty. Shoda podnětů, resp. objektů musí být reflektivní i symetrická, protože bez toho bychom přišli o identitu jevů a s ní též o veškerý obsah. Shoda je totožnost v obsahu a zároveň je i podmínkou samotné existence obsahu. Abychom mohli shodný objekt v různých časových okamžicích rozpoznávat jako tentýž obsah a k výběru vhodné odezvy na něj využít naše standardy perceptuální podobnosti, musí platit, že A (v minulosti) je identické s B (v přítomnosti) tehdy a jen tehdy, jestliže B je identické s A. Potíže nastávají ve chvíli, kdy se, Whiteheadovými slovy, naučíme „zdržet se reakce na objekt“ a při bedlivějším pozorování si povšimneme, že objekt z percepčního hlediska není nerozlišenou jednotkou, ale složeninou. V této souvislosti stojí za opakování Russellova myšlenka odvozená z jeho úvah o bezprostřední a zprostředkované zkušenosti, že objekt jako předmět smyslového poznávání nebo imaginace je „obyčejně, pokud ne vždy, složený“.218 Řečeno obšírněji: aby vůbec bylo možné nějaký objekt smyslově rozpoznávat, nelze obejít uchopení jeho dílčích složek (částí, vlastností) jako klíčů pro odlišení smyslových shod či rozdílů vůči jiným objektům. Uspořádanost percipovaného objektu z dílčích částí se snadno prokáže při pokusech objekt reprodukovat prostřednictvím elementárního aktu tvorby S → /OI : r–s/. Přitom se ukáže, že tvůrčí akt se neobejde bez postupných konstrukčních kroků, které na sebe musí logicky navazovat, aby z částí vytvořily celek. Pokud však připustíme, že každý objekt je uchopován pouze jako struktura složek či aspektů, vyvstává otázka, který z aspektů rozpoznávaných v objektu má 215
Goodman 2007, s. 21. Chrz 1996, s. 220 n. 217 Whitehead 1998, s. 10 n. 218 Russell 1997, s. 265. 216
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193679