98
mi referencí. Přitom se může opírat o svoje standardy perceptuální podobnosti. Ty mu však musí zabezpečit dvojí orientaci. Za prvé zjištění perceptuální podobnosti, ale zároveň s tím udržení perceptuálního rozdílu spojeného s vědomím rozdílností v obsahu obou objektů. Tím se opět dotýkáme problematiky externího a interního rozlišení uvnitř izomorfismu. V případě úplného splynutí izomorfních objektů A, B by dítě nutně mělo potíže se správným testováním reality. V pozadí takových problémů stojí problém duševního pohybu na hranici mezi fantazií a realitou, který se úzce dotýká otázek tvorby a jejích elementárních aktů. 3.2.1.1 Mezi fantazií a realitou tvorby Výše jsme připomněli Winnicottovu myšlenku potenciálního prostoru, který jsme popsali jako zárodečnou fázi utváření mentálního prostoru. Za typické reprezentanty potenciálního prostoru jsme označili přechodové objekty. Tímto názvem psychoanalýza označuje předměty, které slouží dítěti jako specifická náhrada primárního objektu – matky. V samých počátcích ontogeneze se jako přechodový objekt uplatňuje např. cíp látky nebo nějaký jiný dobře uchopitelný předmět, třeba hadrová panenka, maňásek apod. Dítě se k němu uchyluje, není-li matka nablízku, tulí se k němu nebo se ho drží a hraje si s ním. Přechodový objekt je zřejmou součástí vnější – fyzické – reality. Prostřednictvím sociálních a socializačních vztahů mezi matkou a dítětem však získává zvláštní hodnotu: pro dítě zastupuje matku v době její nepřítomnosti. To znamená, že se stává vyjádřením niterné duševní reality dítěte; vždyť bez jeho vlastního přičinění by nebylo možné, aby se, dejme tomu, hadrová panenka na přechodnou dobu „stala“ osobou matky. Přechodový objekt je tedy duševním výtvorem dítěte, ale zároveň má nespornou hmotnou existenci, která je na dítěti nezávislá. V tomto ohledu stojí přechodový objekt na pomezí (přechodu) mezi duševní realitou pociťovanou „uvnitř sebe“ a okolní fyzickou realitou, která sice je dostupná jen prostřednictvím vlastních smyslů, ale je pociťována jako „vnější“.210 Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dojem úplné náhrady matky hadrovou panenkou by znamenal, že dítě špatně vnímá realitu, fakticky by šlo o halucinaci. Tak tomu ale není, protože dítě za pomoci přechodového objektu – elementárního aktu tvorby – samo aktivně řeší reálně pociťovanou nepřítomnost mateřské osoby a její péče. Jak uvádí Vavrda, přechodový objekt „činí zážitky spojené s dostatečně dobrou péčí přístupnými dítěti v situaci nepřítomnosti matky“.211 V této souvislosti je důležité, že přechodový objekt zastupuje dobře pečující matku – zpřítomňuje to, co je z jeho hlediska u matky dobré, protože právě tyto stránky matčina jednání mají hodnotu, která motivuje k tvorbě, protože „stojí za to“. Proto podmiňuje úsilí dítěte vytvářet přechodový objekt v „obsahovém meziprostoru“ /OI : r–s/ rozpjatém mezi stimulem a reakcí na něj. Ve směru naposled uvedené úvahy Winnicott zdůrazňuje, že prvním předpokladem vzniku potenciálního prostoru a jeho dobrého fungování je schopnost matky (primárního objektu) úspěšně se ladit na chování dítěte a v přiměřené 210 211
Vavrda 2005. Tamtéž, s. 98.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193679