98
jako „charakter“ či „povahu“ a své úvahy doplňuje v duchu comtovského pozitivismu epistemologickým rejstříkem: formací jedovatých šípů mířenou na „emoce“, „morálku“ a celou oblast „mentálního“. To, že Masaryk uznával „realitu idejí, a to dost bezprostředním způsobem“, je z jeho pohledu přinejmenším podezřelé. Interpretativně-konstruktivistický příspěvek ve sborníku k české identitě od emigranta Ladislava Holého si Havelka nechává příznačně na konec. Holý podle něj sleduje „zcela jinou perspektivu“, přičemž „mu nejde o nezaujatou deskripci (kurz. J.) a porovnatelnost faktů“, ani „netouží po generalizacích“ (ibid.: 31). Chtělo by se říci, že se mu jeví skoro jako mimozemšťan. Podobně neutěšená situace vládne i jinde. Podle Kateřiny Vráblíkové je zarážející, že většina politologických studií se „téměř vůbec nevěnuje“ konceptu politické participace (Vráblíková 2008: 369). O neplodnosti stávajícího paradigmatu, na niž bezděky míří, ovšem jen sama bezděky svědčí tím, když participaci definuje nikoli jako akt myšlení, ale akt chování. Také v jejím pojetí jsou sdílené mentální kategorie (zájem o politiku, důvěra, hodnoty) pochopeny eo ipso jako individuální a subjektivní kvality (ibid.: 382), což ji leckde vede – z našeho pohledu – k úsměvným úvahám: „Obecně se stále vedou diskuse o tom, zda mají hodnoty lidí na politické procesy vůbec nějaký vliv: ,do values matter‘?“ (ibid.: 376). Otázky vycházející z umělých rozlišení (např. zda jsou hodnoty produktem či katalyzátorem politické participace) mizí jako mávnutím křídel na vyšší rovině teoretizace, na níž se pohybuje např. koncept autopoiesis. Nezpůsobilost spatřit a docenit schopnost lidí mentálně se sdílet se zračí i v tom, jak Vráblíková interpretuje koncept sociálního kapitálu, „jedno z nejžhavějších výzkumných témat“ (ibid.: 379). Ten podle ní nevzniká mentálně, ale mechanicky: „setkáváním“, chcete-li srážením lidí různých hodnot (ibid.: 384). Nanejvýš rozpačité je i studium důvěry v instituce. Čermák a Stachová vysvětlují důvěru kulturními faktory, popř. „sociálněstrukturními charakteristikami jednotlivců“ a výkonem samotných institucí (Čermák – Stachová 2010). Poukaz na kulturu je znehodnocen jejím vydefinováním mimo relevantní diskurz: kultura se v jejich pojetí nachází „mimo instituce“ (sic!), „neboť je historicky zakořeněna v kulturních a společenských tradicích“ (ibid.: 684). Také jejich druhý a třetí pokus zdůvodnit důvěru vychází (zastřeně či otevřeně) z atomistických a mechanických premis. V druhém náhledu, u něhož se autoři odvolávají na Putnama, Almonda a Verbu, lidé tím, že se sdružují, generují interpersonální (kurz. J.) důvěru, a ta se – jakýmsi záhadným způsobem – přenáší na hladinu institucionální. Třetí a podle autorů „nejvýznamnější“ aranžmá je pak explicitně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193678