98
jako „charakter“ či „povahu“ a své úvahy doplňuje v duchu comtovského pozitivismu epistemologickým rejstříkem: formací jedovatých šípů mířenou na „emoce“, „morálku“ a celou oblast „mentálního“. To, že Masaryk uznával „realitu idejí, a to dost bezprostředním způsobem“, je z jeho pohledu přinejmenším podezřelé. Interpretativně-konstruktivistický příspěvek ve sborníku k české identitě od emigranta Ladislava Holého si Havelka nechává příznačně na konec. Holý podle něj sleduje „zcela jinou perspektivu“, přičemž „mu nejde o nezaujatou deskripci (kurz. J.) a porovnatelnost faktů“, ani „netouží po generalizacích“ (ibid.: 31). Chtělo by se říci, že se mu jeví skoro jako mimozemšťan. Podobně neutěšená situace vládne i jinde. Podle Kateřiny Vráblíkové je zarážející, že většina politologických studií se „téměř vůbec nevěnuje“ konceptu politické participace (Vráblíková 2008: 369). O neplodnosti stávajícího paradigmatu, na niž bezděky míří, ovšem jen sama bezděky svědčí tím, když participaci definuje nikoli jako akt myšlení, ale akt chování. Také v jejím pojetí jsou sdílené mentální kategorie (zájem o politiku, důvěra, hodnoty) pochopeny eo ipso jako individuální a subjektivní kvality (ibid.: 382), což ji leckde vede – z našeho pohledu – k úsměvným úvahám: „Obecně se stále vedou diskuse o tom, zda mají hodnoty lidí na politické procesy vůbec nějaký vliv: ,do values matter‘?“ (ibid.: 376). Otázky vycházející z umělých rozlišení (např. zda jsou hodnoty produktem či katalyzátorem politické participace) mizí jako mávnutím křídel na vyšší rovině teoretizace, na níž se pohybuje např. koncept autopoiesis. Nezpůsobilost spatřit a docenit schopnost lidí mentálně se sdílet se zračí i v tom, jak Vráblíková interpretuje koncept sociálního kapitálu, „jedno z nejžhavějších výzkumných témat“ (ibid.: 379). Ten podle ní nevzniká mentálně, ale mechanicky: „setkáváním“, chcete-li srážením lidí různých hodnot (ibid.: 384). Nanejvýš rozpačité je i studium důvěry v instituce. Čermák a Stachová vysvětlují důvěru kulturními faktory, popř. „sociálněstrukturními charakteristikami jednotlivců“ a výkonem samotných institucí (Čermák – Stachová 2010). Poukaz na kulturu je znehodnocen jejím vydefinováním mimo relevantní diskurz: kultura se v jejich pojetí nachází „mimo instituce“ (sic!), „neboť je historicky zakořeněna v kulturních a společenských tradicích“ (ibid.: 684). Také jejich druhý a třetí pokus zdůvodnit důvěru vychází (zastřeně či otevřeně) z atomistických a mechanických premis. V druhém náhledu, u něhož se autoři odvolávají na Putnama, Almonda a Verbu, lidé tím, že se sdružují, generují interpersonální (kurz. J.) důvěru, a ta se – jakýmsi záhadným způsobem – přenáší na hladinu institucionální. Třetí a podle autorů „nejvýznamnější“ aranžmá je pak explicitně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193678
99
atomistické: důvěra v něm vzniká jako zpětná vazba teprve na základě pozitivní zkušenosti občanů s institucemi, přičemž v této logice platí, že „občané důvěřují institucím potud, pokud jsou uspokojeny jejich individuální potřeby (kurz. J.)“ (ibid.: 685). Otázka důvěry je ve výsledku „vyřešena“ její přeměnou do otázky po efektivitě institucí: „Lze soudit, že existují jedinečné faktory vlastní daným institucím, a důvěra je jimi determinována“ (ibid.: 685). Není divu, že v závěru se autoři pouze utvrzují ve svém úvodním konstatování, že „na poli sociálních věd neexistuje shoda o základních faktorech, které mohou formování institucionální důvěry vysvětlit“ (ibid.: 684). Přiznávají, že „nelze jednoznačně tvrdit“, zda je důvěra v instituce kategorií exogenní a endogenní,73 jakož i to, že „nelze jednoznačně říci, jak přesně na individuální (kurz. J.) hladinu důvěry působí kulturní a sociální faktory na straně jedné a faktory vlastní institucím na straně druhé“ (ibid.: 690). V závěru dochází k pokorné intuici dovolující jim nahlédnout, že „problematika důvěry lidí v politické instituce je mnohem rozsáhlejší, než se možná na první pohled zdá“, a analyzovaná data neumožňují její zkoumání v „plné šíři“. Slova stejně tak bezradná jako poctivá. Článek z pera sociologů Šafra, Bayera a Sedláčkové (Šafr – Bayer – Sedláčková 2008) se zabývá sociální kohezí. V tématu, o něž se, jak píší, sociální teorie zajímá extenzivně teprve od 90. let 20. století (sic!), spatřují střešní pojem, který lze pojmout jako solidaritu, kooperaci, (...) důvěru nebo identitu. Jejich definiční snaha se vybíjí podobně jako u výše pojednaných interpretativních jevů v tautologických, atomistických a mechanistických odpovědích. Společnost je kohezivní, pokud „drží pohromadě“, „pokud sociální vztahy mezi jejími členy drží pohromadě“ či pokud je „odolná vůči svému rozložení“ (ibid.: 254, 257). Také zde působí snaha překlenout vzdálenost mezi individuem a společností úsměvně a evokuje amatérské kutilství: k problému sociálního řádu, který s kohezí bezprostředně souvisí, přispívají podle autorů např. „sociální normy, altruismus, ale i závist a sebezájem“, a to „složitým vzájemně propojeným způsobem“ (ibid.: 252). Nezávislou proměnnou tvoří také u nich dle očekávání „individuální zájmy“, chcete-li „společné zájmy individuí“, což se označuje tu za „normativní“, jinde za „subjektivní“ přístup (ibid.: 252, 254). Metodologická poznámka o tom, že „osvědčené analytické nástroje“ jsou „obtížně použitelné“ na makroúrovni společnosti (ibid.: 255), je předtuchou rezolutního empirického tvrzení, ke kterému autoři docházejí na konci článku: „Soudržná společnost 73 Tato otázka je scestná, protože vyplývá z umělé dichotomizace mezi politikou a kulturou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193678
100
vyrůstá vždy z konkrétních modů chování a postojů, a nikoli z abstraktních (čti neexistujících, J.) celospolečenských koncepcí.“ (ibid.: 267) Redukce otázky soudržné společnosti z roviny „abstraktních koncepcí“ na „konkrétní mezilidské vztahy“ je vzápětí bezděky popřena, když se hovoří o „legitimitě nerovností“, „principu distributivní spravedlnosti“ či „vzájemném respektu“74 (ibid.: 267). Rozuzlení definiční zápletky, kterým je ve jménu „osvědčených analytických nástrojů“ umetena cesta zpět k metodologickému atomismu, tak v podstatě znamená rezignaci na výzkum koheze na makroúrovni. Autoři to ostatně bez okolků přiznávají, a to s odkazem na převládající zvyklosti: „Téměř každá definice vymezující sociální kohezi na makrospolečenské úrovni ji dekomponuje na dílčí dimenze.“ (ibid.: 257) Spěšný návrat ze světa teorie k jednoduchým kvantitativním metodám je v jejich očích vynucený i vzhledem k alibi, které si sami připravili: koncept koheze se stal v jejich očích „velmi široký a mlhavý“ – tak všudypřítomný, že „vytváří všeobecnou konfuzi a celkovou vágnost“ a „proto je v podstatě nemožné navrhnout univerzální měřítko sociální soudržnosti platné pro jakoukoliv skupinu“ (ibid.: 251, 254, 257). Takto kvapně končí výzkum jedné z „klíčových kategorií teoretické sociologie“ (ibid.: 249). Druhá a neméně zajímavá perspektiva, kterou Šafr, Bayer a Sedláčková předkládají, posuzuje společenskou soudržnost prizmatem interpersonálních vazeb. Ty vytvářejí pomyslnou síť, jejíž povaha je chápána mechanicky: hovoří se o její hustotě, mnohosti interakcí apod. V tomto duchu je (dez)interpretován i Putnamův koncept přemosťujícího sociálního kapitálu: v intencích „maximální propojenosti sociálně ,vzdálených‘ skupin“, ovšem nikoli propojenosti mentální, nýbrž mechanické, když se má za to, že tato kvalita vzniká „v opakovaných interakcích rozdílných jednotlivců“ (ibid.: 265). Co když ale člověk nechce sdílet svůj individuální zájem s jinými, popř. nechce s nimi interagovat? Jako v každém aranžmá, které nedisponuje přiměřenou teorií diskurzu, i zde dříve nebo později vstupuje na scénu zahalený politický agent evokující 250 let starou myšlenku religion civile: přednost tohoto přístupu spočívá podle autorů v možnosti, že „soudržnost může být též vynucena (kurz. J.) v těch společnostech či skupinách, kde členové skupiny nesdílejí ani stejné názory a postoje, ani společné cíle“ (ibid.: 252). Téma soudržnosti nás zde stejně jako u Rousseaua a Habermase a jejich ultimativních opravných instrumentů v podobě religion civile, 74 Toto definiční násilí je provázeno neméně typickým rozlišením mezi hodnotami a procedurami: zatímco hodnoty společnost integrovat nemohou, procedury, o nichž se má mylně za to, že nemají vztah k hodnotám, mohou (ibid.: 263).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193678