98
/
Kapitoly metodologie sociálních výzkumù
pozorování, takže i tato podoba je využitelná výhradnì pøi kvalitativních postupech. Skryté zúèastnìné pozorování je variantou velmi specifickou a svým zpùsobem i dosti dobrodružnou. Jedna z jeho dnes už legendárních aplikací je známa z publikace Williama F. Whytea Street Corner Society (rozšíøená verze vyšla roku 1954 v The University of Chicago Press). Referuje v ní o výsledcích svého dlouhodobého pozorování sociálních struktur a vztahù v italském slumu v okrsku zvaném Cornerville, vèetnì zde pùsobícího poulièního gangu mladých „corner-boys“, jehož se stal také èlenem. Velice ilustrativní pøípad participantního pozorování, tentokráte však zjevného, uvnitø jednoho druholigového hokejového mužstva v USA, podává Hendl (1997, s. 121–124). Ukazuje, že do sledované skupiny se lze èasem pomìrnì dobøe zaèlenit i v neskryté podobì. Pozorovatel to zvládl bìhem nìkolika mìsícù, posléze dostal pøezdívku Profesor a bylo mu rezervováno stálé místo v autobuse, v nìmž se jezdilo na zápasy. Do soukromí hráèù ale zaèal pronikat až poté, co umožnil, aby se bìhem zájezdu konal u nìho na pokoji drogový veèírek. Tím se dostával do vnitøního etického konfliktu, což pøi podobných druzích výzkumných technik není situace vzácná (na obdobné rozpory napø. upozoròuje i výše zmiòovaný Whyte). Souhrnnì vzato má pozorování, jak patrno, vcelku bohatou škálu aplikaèních variant. Tìžištì jejich využití lze ale spatøovat pøedevším v kvalitativních pøístupech. Klasicky bývají nasazovány pøi výzkumech v oblasti psychologie, sociální psychologie, etnografie, antropologie, ale i v pedagogice aj. (Napøíklad sociologie mezi domény užití této techniky naopak nepatøí, avšak také tady ji lze, byť velice sporadicky, potkat.) Tøeba poznamenat, že nejèastìji jsou objektem pozorování živé osoby a jejich formální èi neformální skupiny, pøípadnì další podoby kolektivit – komunity, publika, davy aj. (Je totiž otázkou, zda se pozorování objektù neživých, napø. výtvorù, pøedmìtù ad., neprodukujících žádné projevy a reakce, neblíží spíše už studiu dokumentù, viz 5.3.) Specifickou formu pozorování, v literatuøe též nìkdy uvádìnou variantu, že pozorovatel pozoruje sám sebe, vynechávám. V sociálním výzkumu je aplikována pomìrnì vzácnì a pokud ano, tak spíše v rámci nìjakého klinického výzkumu (psychologického, ne-li psychiatrického), pøièemž i tehdy nezøídka bývá souèástí urèitého experimentu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193573
Základní techniky sbìru dat
/
99
Aplikace pozorování je vìtšinou spojena s nìkolika problémy. Patrnì nejvíce závažným je etický (viz též kapitolu 8). Že jsou osoby pozorovány, pøípadnì za pomoci technických prostøedkù (dalekohledy, monitoring atp.), by zcela nezbytnì mìlo být vázáno na jejich souhlas. To tedy automaticky vyluèuje varianty zahrnující skryté formy pozorování. I pøesto zde pro nìkoho zùstává jakýsi obecný etický otazník, zda je vùbec správné jakkoli, tedy i pozorováním zasahovat do sociálních vztahù, do života skupin atd., byť ve jménu výzkumu. (Nìkomu to mùže pøipadat jako dosti fundamentalistické stanovisko, ale tøeba pøipustit, že je to vìc názoru.) Další tìžkostí, pøedevším u zúèastnìného pozorování, je záznam, což je bolest všech nestandardizovaných postupù. Zde nezbývá nic než dùkladná pøíprava, teoretická i metodologická, a pak pøesné dodržování pøedem promyšleného konceptu. (Do té doby, než výzkumník získá vlastní zkušenosti, mìl by naslouchat radám zkušenìjších kolegyò a kolegù. Také je vhodné zaèínat s projekty pøimìøené složitosti a nároènosti, aby se každý vèas a bezbolestnì sám pøesvìdèil, zda mu charakter a styl této práce vyhovuje.) S pøedchozím souvisí též tøetí úskalí pozorování, jímž je náhled pozorovatele. Není tak velkým problémem v kvantitativních, tj. standardizovaných variantách, kdy je optika jednotlivých pozorovatelù do jisté míry korigována formalizací akce (každý je instruován co, kdy, kde a jak má pozorovat). Znatelnì se ale objevuje v pøípadech, kdy tyto aspekty striktnì vymezeny nejsou. Pozorovatel, zvláštì pøi zúèastnìných a k tomu déletrvajících pozorováních, mùže postupnì zaèít vstøebávat mnohé hodnoty a normy zkoumané skupiny (zpùsoby chování, trávení èasu, vyjadøování, hodnocení okolí atd.) a ztrácet tak objektivitu. Nezbytnou souèástí pøípravy takovéto akce proto je též vytvoøení nìjakých vhodných korekèních mechanismù (možnost obèasného opuštìní skupiny apod.).
5.2 DOTAZOVÁNÍ Další cestou získávání výzkumných informací je dotazování, zpùsob specifický pro výzkum sociální (tìžko se lze na nìco ptát napøíklad kyseliny sírové nebo rozbíjeného atomu). Navíc jde o kontaktní zkoumání výhradnì živých osob (nelze se tázat výtvorù èi jiných výsledkù jejich èinnosti). Podstatou dotazování je kladení otázek, ať už ve formì mluvené (rozhovor), nebo písemné (dotazník). Pøed výkladem obou technik se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193573
100
/
Kapitoly metodologie sociálních výzkumù
tedy budu vìnovat problematice otázek. Pøedesílám, že obdobnì jako jiné techniky (a u pøedchozí jsem to též zmínil) i dotazy vycházejí z pøedem vyjasnìných výzkumných zámìrù uvedených v projektu (viz 3.6). Reflektují konceptualizaci problému (3.4.1) èi operacionalizované znaky a indikátory (3.3.1, 3.3.2) a zajišťují relevantní informace pro hypotézy (3.3.3). Struènì øeèeno, neptáme se zbùhdarma. Ani zbyteènì, tzn. že se neptáme na údaje, které mùžeme zjistit jinak (pøi rozhovoru napø. pohlaví, velikost místa bydlištì). Také je tøeba nejprve ovìøit (napø. v rámci pøedvýzkumu, viz 3.6), zda osoby, jichž se hodláme ptát, tzv. respondenti, žádanou informací vùbec disponují. Byť to mùže vzbudit shovívavý úsmìv, øada publikací oprávnìnì upozoròuje, že umìt se zeptat není zase tak lehké, jak se na první pohled zdá. Nejde pochopitelnì o samotné položení dotazu, ale o jeho formulaci. Proto se nejprve zastavím u obecných zásad tvorby otázek. (I když se mohou jevit jako snùška banalit, praxe ukazuje, že nìkdy se povede zapomenout i na ta nejzákladnìjší pravidla.) 5.2.1 ZÁSADY TVORBY OTÁZEK Zásadou èíslo jedna je srozumitelnost otázky. Neptáme-li se odborníkù na sféru, v níž se pohybují, ale souboru heterogenního z øady hledisek (vìku, vzdìlání aj.), musí být otázka srozumitelná všem. Nemìla by obsahovat cizí slova, odborné termíny a formulace jasné jen hrstce zasvìcencù. (Pojmy jako logistika, OSVÈ, penologie apod. musí být vyjádøeny tak, aby jim rozumìl každý dotazovaný.) Také pozor na odbornické, profesní slangy, které se tvùrcùm mylnì zdají bìžné, napø. vize, filozofie rozvoje, portfolio, potenciál, respondent apod. Další úskalí spoèívá v rozdílu mezi konotací a denotací pojmu. (Denotace je lexikální význam, konotace význam na základì osobní zkušenosti a z ní plynoucích souvislostí.) U výrazù jako láska, spravedlnost, blahobyt aj. tedy mùžeme oèekávat, že každý bude odpovídat na to, co si pod pojmem pøedstavuje. Tøetí aspekt srozumitelnosti závisí na formulaèní obratnosti tvùrce. Nepovedená je otázka vyslovená v jedné tak dlouhé vìtì, že na konci už je zaèátek zapomenut, i otázka tak kostrbatá, že pùsobí jako neohrabaný pøeklad starovìkého poselství. Je-li tøeba, dá se problém pøiblížit 2–3 struènými vìtami a potom položit krátký dotaz (aniž by to celé dorostlo rozsahu eseje). Též je nutné vyvarovat se typických perel vojenského èi úøednického slohu („zajištìní provedení usnesení“ apod.).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193573