Problematika lichvy v občanskoprávní oblasti v českém právním řádu
Například Krajský soud v Ostravě147 konstatoval, že sjednání stoprocentního úroku za jeden rok při půjčce peněz podle § 657 občanského zákoníku je v této části neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku). V této věci vzal soud za prokázané, že 26. l0. 1992 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 občanského zákoníku. Žalobce půjčil žalovanému částku 40 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit do konce dubna 1993 částku 60 000 Kč, účastníci si tedy dohodli za půjčení finanční částky úplatu ve formě úroků ve výši 50 % půjčené částky za dobu půl roku, což činí stoprocentní roční úrok. Bylo konstatováno, že občanský zákoník neobsahuje žádné ustanovení o tom, do jaké výše je možné sjednat úroky při půjčce peněz. V daném případě však krajský soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatným právním úkonem, neboť byl sjednán nepřiměřeně vysoký úrok l00 % ročně, tedy úrok vysoce přesahující úrokovou míru, obvyklou v té době v praxi peněžních ústavů.
3.3.3
Nepoměr mezi plněními – srovnání s úrokovými sazbami bank
Stejný závěr plyne i z jiného rozhodnutí, tentokrát Nejvyššího soudu,148 v němž je výslovně řečeno, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658/1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů. Okresní soud měl ve věci za prokázané a krajský soud mu následně přisvědčil, že úroková míra u úvěrů, poskytovaných bankami, činila ve sledovaném období 9–15,5 % ročně a že žalobce neměl dobré vyhlídky na získání úvěru u peněžního ústavu, rozhodně by tak nezískal prostředky na úhradu svých dřívějších dluhů u jiných fyzických osob. Dohoda o výši úroků ve výši 5 % měsíčně (60 % ročně) však podle prvého soudu nepředstavovala v projednávané věci ujednání, které by odporovalo dobrým mravům. Podle něj je totiž třeba respektovat „zásadu smluvní volnosti“ vzhledem k tomu, že žalobce dostal půjčku „rychle“, aniž by si žalovaný „osoboval jakékoliv právo rozhodovat o účelu využití prostředků“, že půjčku „získal opakovaně, ačkoliv už v prvním případě sám tvrdí neschopnost splácet úroky“, závazek k úhradě úroků ve Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 12 Co 740/95. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004.
147 148
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193471
Problematika lichvy v občanskoprávní oblasti v českém právním řádu
výši 5 % měsíčně byl „součástí jeho hospodářského rizika“ a „čtyřnásobný úrok z půjčky oproti peněžním ústavům ještě nedosahuje takové intenzity, aby bylo možno učinit závěr, že je právní úkon neplatným“. Krajský soud jako soud odvolací k tomu ještě doplnil, že dohodnutý úrok převyšuje obvyklou úrokovou míru peněžních ústavů, to však ještě neznamená, že předmětné ujednání o úrocích je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce podle krajského soudu šel do rizika, to však musí být plně na něm a šlo mu o získání prostředků rychle a v hotovosti, což mu žalovaný zajistil, i opakovaně. Žalovaný logicky vysvětlil, že měl k dispozici volné prostředky, které tímto způsobem hodlal zhodnotit, proto není ujednání o úrocích neplatné podle § 39 občanského zákoníku. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí během dovolacího řízení oproti tomu konstatoval, že občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce, že by nepodléhala žádnému omezení. U dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platilo ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesměl být v rozporu s dobrými mravy. Podle Nejvyššího soudu tak nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Hlediska zdůrazněná soudy nižších stupňů naopak nasvědčují tomu, že žalobce při uzavírání smluv o půjčce (včetně dohody o výši úroků) pravděpodobně jednal v tíživé situaci (byť nemusela dosáhnout intenzity vyžadované pro naplnění skutkové podstaty lichvy dle ustanovení § 253 tr. zákona, což by smlouvu činilo neplatnou přímo pro rozpor se zákonem), která ho vedla k tomu, aby souhlasil se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši 5 % měsíčně (tj. 60 % ročně) při splatnosti půjčky za tři roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené, a tedy odporující dobrým mravům, však soudy nižších stupňů zmíněná hlediska nemohou být významná. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem, rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193471
Problematika lichvy v občanskoprávní oblasti v českém právním řádu
uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace. Neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené, nebo dokonce „lichvářské“ úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V tomto případě, kdy úroky převyšují téměř čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové míry, je odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, tedy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatné.
3.3.4
Celkový pohled na nerovnost mezi plněními
Pokud jde o první rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, úrok 100 % ročně byl shledán lichvářským úrokem, neboť velmi podstatně převyšoval úrok obvyklý v té době u peněžních ústavů. Z rozhodnutí nijak nevyplývá, že by se soud zvlášť zabýval tím, jaký úrok obvyklý u peněžních ústavů v té době byl, nicméně vycházel z jeho samotné výše a z toho, že byl sjednán na poměrně krátké období. Lze jen říci, že ač výše obvyklých úroků, které sjednávaly v té době peněžní ústavy, je v rozhodnutí téměř pominuta, na první pohled je zřejmé, že není v souladu s morálními pravidly, principy slušnosti, požadovat tak vysoký úrok, který byl v této smlouvě dohodnut. Svým charakterem jde o kontrakt natolik křiklavý a nerovný, že stěží mohlo být rozhodnuto jiným způsobem. Také je důležité si uvědomit, že rozhodující soud se rovněž nezabýval případnou existencí tísně nebo nezkušenosti, rozumové slabosti, resp. nějakých dalších omezení na straně poškozené, ačkoliv tíseň na straně dlužníka je obvyklým subjektivním znakem u smluv proti dobrým mravům, jejichž podmnožinou jsou lichvářské smlouvy. Přesto bylo na základě „pouhého“ nepoměru mezi oběma plněními konstatováno, že se jedná o smlouvu proti dobrým mravům, a tedy neplatnou. Ve druhém z rozebíraných rozhodnutí se již soudy, ať již jde o soud prvého stupně, soud odvolací, nebo dovolací, velmi podrobně a pečlivě zabývaly úrokovou sazbou peněžních ústavů obvyklou v místě a době, kde a kdy byla smlouva o půjčce sjednána, dále se dotýkaly i otázek, zda se strana 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193471