Dopis č. 45
AHOJ EMILE, protože jsem se v posledním čase díval příliš mnoho na televizi, můžu tě upozornit na několik postřehů. Například že slečny, které hlásí předpověď počasí, se usmívají, i když má být ošklivo. Nemyslím si, že by měly zrovna plakat, ale když se tak pořád usmívají, vypadá to, jako by nevěděly, co říkají. Jako by tvář už nesouvisela se slovy, která vycházejí z úst. To by se potom mohly usmívat i hlasatelky zpráv, když oznamují, že se někde stalo neštěstí nebo že někdo umřel. V rádiu, tam se pořád chechtají, ale to už jsem ti jednou říkal, zkrátka všem je dneska do smíchu. Mně taky, protože tu byl na návštěvě nějaký politik. Nevím odkud a nevím proč, přál nám hodně zdraví, a potom se nás ptal, jaké máme předsevzetí do nového roku. Kijanička se přihlásil a řekl, že naše předsevzetí je, abychom i tento rok přežili. Všichni se začali smát kromě toho politika, protože nevěděl, jestli si to může dovolit. Já mám ještě speciální předsevzetí, abych párkrát nasral Fedorčákovou, o které jsem ti už psal. Zase vzpomínala, jaké to bylo krásné, když přišel k nim do školy, kde byla vedoucí školní družiny, Děda Mráz i se Sněhurkou! A přísahám ti, Emile, ona doteď věří, že to byl skutečný Děda Mráz z Kamčatky! Tvrdila, že jednou se k nim dostal o den později, protože nejely vlaky. Když jsem řekl, že Děda Mráz jezdil na saních, chvíli přemýšlela, a potom řekla, že tenkrát sníh před Vánoci nebyl, tak asi musel jet vlakem. Řekl jsem jí, že kdyby to bylo v šedesátém osmém a objevil by se nedopatřením v srpnu, tak mohl přijet na tanku. Urazila se a odešla. Mimochodem pamatuju se, jak se tehdy v srpnu ( 101 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193328