Pýcha a předsudek (Ukázka, strana 99)

a odvrátila se od něho tak nemilostivě, že to div neodpykal i Bingley, jehož zaslepená náklonnost ji dráždila.

Avšak Elizabeth neměla v povaze dlouho se mračit, a třebaže pro ni byl večer zkažený, nesetrvala ve špatné náladě příliš dlouho. Vylila si srdce Charlottě Lucasové, již celý týden neviděla, a brzy dokázala přenést řeč na svého podivného bratránka a upozornit ji na něj. První dva tance ji však znovu uvrhly do zoufalství, neboť to byly chvíle hrůzy. Nešikovný a pompézní pan Collins se omlouval, místo aby dával pozor, často vykročil opačným směrem, aniž si to uvědomil, a uvedl ji do takových nesnází a trapností, jak to jen dokáže nepříjemný partner, než odehrají dva kousky. Zbavit se ho bylo nevýslovné štěstí.

Zatančila si pak s jedním důstojníkem a osvěžila se povídáním o Wickhamovi a zjištěním, že se těší všeobecné oblibě. Když dotančila, vrátila se k Charlottě Lucasové; z rozhovoru je nečekaně vyrušil pan Darcy a tak ji překvapil svým oslovením, že mu přislíbila příští tanec, aniž věděla jak. Odešel od nich okamžitě, takže si mohla hned začít vyčítat svou malou duchapřítomnost. Charlotta se ji snažila utěšit: „Uvidíš, že se ukáže jako milý společník.“ „Chraňbůh! To by byl hrozný malér, aby se ukázal jako milý společník člověk, kterého jsem odhodlaná nenávidět! To mi nesmíš přát.“ Když hudba spustila a Darcy se blížil, aby ji odvedl do kola, Charlotta ji ještě honem šeptem napomenula, aby nebyla husa a kvůli tomu, že se jí líbí Wickham, se nechovala nepříjemně k člověku, který je desetkrát důležitější. Elizabeth neodpověděla a zaujala místo v řadě proti němu, dosud tonouc v úžasu, jaké cti se jí to dostává.

Dlouhou chvíli stáli, aniž promluvili, až Elizabeth nabyla dojmu, že mají oba tance promlčet; nejprve si řekla, že ona mlčení neprolomí, pak ale náhle usoudila, že vytrestá 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193302

svého tanečníka víc, když ho přiměje k rozhovoru, a podotkla něco o tanci. Odpověděl jí a znovu se odmlčel. Po několika minutách ho oslovila podruhé: „Teď je řada na vás, abyste něco řekl, pane Darcy. Já už jsem prohodila pár slov o tanci a vy byste měl tedy něco poznamenat o sále nebo o počtu párů na parketě.“ Usmál se a ujistil ji, že pohovoří, o čemkoli jí libo. „Výborně. Taková odpověď zatím postačí. Snad vám za chvíli sdělím, že soukromé plesy jsou mi mnohem milejší než veřejné. Do té doby však můžeme mlčet.“ „Bavíte se tedy zpravidla při tanci?“ „Někdy ano. Pár slovíčkům se tu a tam nevyhnete, to víte. Vypadalo by to podivně, kdyby spolu páry půl hodiny mlčely, avšak kvůli některým lidem by měla být stanovena taková konverzační pravidla, aby jim mluvení dalo co nejmenší námahu.“ „Stojíte o to kvůli sobě, anebo se domníváte, že by to přišlo vhod mně?“ „Tak i tak,“ odvětila Elizabeth a dodala škádlivě: „Postřehla jsem totiž už dávno, že jsme si povahově velmi podobní. Jsme stejně nespolečenští, odměření, neradi něco řekneme, ledaže se odhodláme pronést nějakou moudrost, která všechny přítomné ohromí a přejde na potomstvo s gloriolou přísloví.“ „Taková charakteristika se na vás vůbec nehodí, tím jsem si jist,“ pravil. „Jak dalece vystihuje mne, to si netroufám říci. Vy to bezpochyby považujete za věrný portrét.“ „Nemohu posuzovat vlastní dílo.“ Na to jí neodpověděl a mlčeli už, dokud hudba nedohrála. Pak se jí zeptal, zda ona a její sestry nechodí často do Merytonu. Přitakala, a protože nedokázala odolat pokušení, dodala: „Když jste nás tam onehdy potkal, seznamovaly jsme se právě s jedním pánem.“ 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193302

Zapůsobilo to okamžitě. Zatvářil se ještě upjatěji než jindy, avšak neřekl ani slovo, a Elizabeth, ačkoli si vyčítala svou zbabělost, nedokázala pokračovat. Nakonec se Darcy přece jen odhodlal a úsečně prohodil. „Pan Wickham je obdařen tak vemlouvavými způsoby, že lehce navazuje přátelství; je-li stejně schopen si je udržet, tím si nejsem tak jist.“ „Měl to neštěstí, že pozbyl vašeho přátelství,“ odvětila Elizabeth důrazně, „a následky ponese asi celý život.“ Darcy neodpovídal a bylo na něm vidět, že by rád změnil téma rozhovoru. V té chvíli se jim po boku objevil sir William Lucas, jenž hodlal projít tanečními páry na druhou stranu místnosti. Jakmile však zpozoroval pana Darcyho, zastavil se a s přezdvořilou úklonou mu blahopřál k jeho tanečnímu výkonu i k jeho tanečnici. „Potěšil jste mne, velice jste mne potěšil, drahý pane.

Tak dokonalého tanečníka člověk často nevidí. Zřejmě jste mistrem tohoto umění. Dovolte však, abych zdůraznil, že vaše půvabná partnerka za vámi nijak nezůstává pozadu, a musím vyjádřit naději, že budeme mít to potěšení vás takto často vídat, až dojde k jistému příjemnému překvapení, viďte, slečno Elizo? (A ukázal očima na její sestru a Bingleyho.) Blahopřání se jen pohrnou. Obracím se na vás, pane Darcy, nechci vás však déle zdržovat, drahý pane. Jistě se vám nezavděčím, když vám překážím v zábavě s touto okouzlující mladou dámou, jejíž jasné oči už na mne beztak hledí vyčítavě.“ Druhou část tohoto projevu pan Darcy sotva vnímal, neboť narážka sira Williama na jeho přítele zřejmě silně zapůsobila, a pozoroval teď s velmi vážnou tváří Bingleyho a Jane, kteří spolu tančili. Vzpamatoval se však brzy a obrátil se ke své tanečnici se slovy: „Nemohu si vzpomenout, o čem jsme to hovořili, než nás sir William přerušil.“ 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193302