studených dlaždičkách, Dave King mi „nešťastnou náhodou“ šlápl na prsty. 4. Po tréninku jsem musel dřepět ve vestibulu haly a čekat celé věky, než máma dokončí dlouhý družný rozhovor s Davem. Slyšel jsem, jak utrousila skutečně příšerný vtip, něco v tom smyslu: „Vsadím se, že mě teď nemůžete poznat, když jsem oblečená.“ Bylo to poprvé, co jsem uslyšel Daveův smích. Navykládala mu spoustu nesmyslů, že Ste je hodný chlapec, že si s ním promluví a ujistí se, že už nebude zdržovat Lucy od tréninků, a jestli by to nebylo krásné, kdyby se všichni mohli někde sejít. Potom oba viditelně zvážněli. Začali mluvit tak tiše, že jsem jim všechno nerozuměl. Nakonec si vyměnili čísla mobilů. Dave řekl, že o tom bude přemýšlet (neslyšel jsem, o co šlo) a že se jí ozve. Tou dobou už jsem toho měl opravdu dost. Cestou domů jsem se jí zeptal, proč se bavila tak dlouho s Davem Kingem, proč mu dávala telefonní číslo a proč mě musí ztrapňovat tím, že chodí nahá a svádí mého trenéra, který je, mimo‑ chodem, naprostý maniak. Málem strhla auto ze silnice. „Cos to řekl?“ Myslím, že jsem překročil únosnou mez. Máma se zhluboka nadechla. „Nevíš, co meleš. Jestli tě to zajímá, tak pan King není žádný maniak, ale milý muž, a dva dospělí lidé mohou být přátelé, aniž by musel jeden druhého ‚svádět‘. Já a tvůj otec jsme zjistili, že Dave a jeho paní jsou okouzlující lidé, a i přes výhrady k tvému bratrovi jsem si jistá, že se z nás stanou velcí přátelé.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193187
„Tak proč jsi mu musela dávat to číslo? Co si myslíš, že na to řekne táta?“ zeptal jsem se. Máma nesouhlasně sykla a pořádně zesílila rádio.
Situace se mění z opravdu špatné v ještě horší Následující pátek po škole jsem seděl v obýváku a projížděl televizní kanály. Máma byla v kuchyni a vařila večeři. Dělal jsem všechno pro to, abych si jí nevšímal, protože až na zástěru byla úplně nahá. To přece musí být nehygienické. Rozhodl jsem se, že nevezmu do úst jediné sousto. Místo toho si dám balíček máslových sušenek s krémovou náplní z minulého dne. Od chvíle, kdy se před pár dny vrátila z kurzů kreslení, se doma ani jednou neoblékla. Mluvila jen o tom, jak skvěle se cítí a jak je celá ta záležitost osvobozující. Ve středu dokonce chtěla jít takhle na nákupy. Na nákupy! Táta ji snažně prosil, ať to nedělá. Pokoušel se jí vysvětlit, že je to protizákonné. Řekla mu, že si bude dělat, co chce, a že takhle pitomé zákony si můžou strčit do zadku. „Ne,“ zavrtěl hlavou Ste. „Zákon tvrdí, že zadek musíš mít zakrytej.“41 41 Tohle bylo podruhé a naposledy, kdy mě Ste rozesmál. Zasmál jsem se jen proto, že to mámu přimělo přestat se chovat pošetile a neochotně se oblékla. Protože vtip udělal Ste, dokonce se tomu i zasmála. Kdybych utrousil podobnou poznámku já, nejspíš by mě uzemnila.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193187
Celá tahle záležitost se začala vymykat kontrole. Byla jen otázka času, kdy odhodí poslední zbytky zábran. Takže jsem seděl v obýváku, když se ozval zvonek. Myslel jsem, že je to Paul Beary, který od chvíle, kdy viděl před týdnem mámu nahou, chodí „náhodou“ kolem nás asi tak čtyřikrát za den. Vyskočil jsem a podíval se oknem ven. Byla to Lucy Kingová. „Můžeš jít otevřít, Michaeli?“ zavolala máma z kuchyně. Tohle bylo překvapení. Ste tvrdil, že jde do kina, a já myslel, že tam půjde s Lucy. Paráda! Třeba se jí pokusil ve tmě hlediště osahávat zadek, Lucy ho poslala k vodě a teď přišla mámě oznámit, co je Ste zač. Pohroma! Takhle mámu vidět nemůže. Doběhl jsem ke dveřím a pootevřel je. „Ahoj, Miku,“ řekla Lucy. V podpaží nesla velký plochý balík zabalený v hnědém papíru. Měla mokré vlasy z bazénu a pod očima temné kruhy. „Ahoj, Lucy,“ vypískl jsem a strčil hlavu do škvíry mezi dveřmi a zárubní. „Jak se máš?“ „Jsem unavená,“ řekla a zívla si. „Táta je pořád ještě na‑ štvaný kvůli tomu, že jsem přišla onehdy pozdě na trénink, a dává mi to sežrat. Poslední dva dny byly na sebevraždu. Tréninky navíc a tak dále. Dneska večer musím jít zas do tělocvičny. Je Ste doma?“ „Ste? On není s tebou?“ podivil jsem se. Lucy se ohlédla přes rameno a předstírala, že se dívá pod balík, který byl takřka dokonale hranatý. „Hm. Myslím, že ne.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193187