studených dlaždičkách, Dave King mi „nešťastnou náhodou“ šlápl na prsty. 4. Po tréninku jsem musel dřepět ve vestibulu haly a čekat celé věky, než máma dokončí dlouhý družný rozhovor s Davem. Slyšel jsem, jak utrousila skutečně příšerný vtip, něco v tom smyslu: „Vsadím se, že mě teď nemůžete poznat, když jsem oblečená.“ Bylo to poprvé, co jsem uslyšel Daveův smích. Navykládala mu spoustu nesmyslů, že Ste je hodný chlapec, že si s ním promluví a ujistí se, že už nebude zdržovat Lucy od tréninků, a jestli by to nebylo krásné, kdyby se všichni mohli někde sejít. Potom oba viditelně zvážněli. Začali mluvit tak tiše, že jsem jim všechno nerozuměl. Nakonec si vyměnili čísla mobilů. Dave řekl, že o tom bude přemýšlet (neslyšel jsem, o co šlo) a že se jí ozve. Tou dobou už jsem toho měl opravdu dost. Cestou domů jsem se jí zeptal, proč se bavila tak dlouho s Davem Kingem, proč mu dávala telefonní číslo a proč mě musí ztrapňovat tím, že chodí nahá a svádí mého trenéra, který je, mimo‑ chodem, naprostý maniak. Málem strhla auto ze silnice. „Cos to řekl?“ Myslím, že jsem překročil únosnou mez. Máma se zhluboka nadechla. „Nevíš, co meleš. Jestli tě to zajímá, tak pan King není žádný maniak, ale milý muž, a dva dospělí lidé mohou být přátelé, aniž by musel jeden druhého ‚svádět‘. Já a tvůj otec jsme zjistili, že Dave a jeho paní jsou okouzlující lidé, a i přes výhrady k tvému bratrovi jsem si jistá, že se z nás stanou velcí přátelé.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193187