Uvědomil si, že tahle půda patří státu. Správa luk… John Westerfield tvrdil, že sem jel kvůli nějakému realitnímu projektu. Jenže to byla lež. Na státem chráněných mokřadech nepřipadala developerská výstavba v úvahu. A proč použil dálnici s výběrem mýta, když tím po sobě zanechal stopu? Tohle udělal záměrně. Aby odvedl pozornost jinam. Nebyli s matkou žádní Einsteinové a zřejmě si mysleli, že pokud policie nenajde tělo, nikdy je nemůže usvědčit. A tak vytvořili falešnou stopu, aby navedli policii sem. A ve skutečnosti pohřbili Sáru Liebermanovou někde úplně jinde. Jenže kde…? Eddie Caruso si vzpomněl na policejní spis v kanceláři Lona Sellitta. Byl přesvědčený, že odpověď zná. O hodinu a půl později – mockrát díky, newyorská zácpo – zaparkoval Caruso auto z půjčovny v zákazu stání. Bylo mu jasné, že dostane pokutu, pokud ho rovnou neodtáhnou, poněvadž okolí magistrátu se přísně střežilo. Byl však příliš nervózní na to, aby dlouze hledal volné místo k parkování. Rychle zamířil na odbor povolování komerčních staveb. Pomalu se pohybující úřednice s působivými dredy lemujícími její jinak jemný obličej si prohlédla jeho žádost a zmizela. Na dlouho, na strašlivě dlouho. Možná to tu chodilo tak, že pokud si zaměstnanec neudělal pauzu na kafe v přesně určenou hodinu, už se k ní nikdy nedostal. Konečně se úřednice vrátila se třemi různými složkami. „Podepište mi to.“ Caruso se podepsal. „Můžu si je vzít domů?“ 98
JEFFERY DEAVER
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193092