tentokrát jsi ho opravdu naštvala, opakovala jsem si neustále, když jsem se zdráhavě vracela domů. Odpoledne mi bylo špatně z pocitů viny. Sama sebe jsem přesvědčila, že jsem si tu ránu do obličeje zasloužila za to, jak jsem Shanea provokovala. Byl to opravdu hloupý způsob, jak zjistit, jestli mě znovu uhodí, a já jsem ho k tomu neměla nikdy vyzývat. Vzala jsem telefon a vytočila jsem Shaneovo číslo. Zvedl to a zavrčel do sluchátka. „Omlouvám se,“ vyhrkla jsem. Jen vzdychl a nechal mě, abych se cítila jako na trní. „Byla to moje vina. To já jsem ti řekla, abys mě uhodil,“ podlézala jsem mu. Když promluvil, znělo to netrpělivě, jako by už měl dost mě i všech mrzutostí, které jsem mu způsobila. „Jo, byla to tvoje chyba,“ souhlasil. „K večeru sednu na vlak, dojedu za tebou a vyřešíme to,“ uklidnil mě. „Dobře, uvidíme se za chvíli. Miluju tě.“ Bylo už ale po deváté večer, pak po desáté, po jedenácté a Shane nikde. Z ložnice jsem slyšela přijíždět vlaky a pokaždé, když se ozvalo známé dunění, zadržela jsem dech a doufala jsem, že se za pár minut Shane objeví u mých dveří. Ležela jsem v posteli a čekala a čekala a můj žaludek byl s každou uplynulou hodinou sevřenější. Prosím, přijď, prosím, přijď, modlila jsem se. Na chvilku jsem musela usnout a probudila jsem se v pět ráno. Bylo mi špatně, protože jsem den předtím téměř nic nejedla. Snažila jsem se překulit na břicho, abych ten trýznivý pocit potlačila, ale moji bolest dokázalo utišit jen jediné – Shane. Uplynulo dalších pár hodin a Shane pořád nikde. Čím déle jsem od něj neměla žádnou zprávu, tím víc jsem se obviňovala za to, že mě uhodil. Řeknu mu, že udělám, cokoli bude chtít, přemýšlela jsem. Napíšu ještě další dopisy na policii. Prostě cokoli, aby mi odpustil. Ještě další tři dny se mi Shane vůbec neozval a já jsem plakala tak moc, že jsem měla oči napuchlé víc než potlučenou tvář plnou modřin. Cítila jsem se hrozně osamělá a izolovaná, protože jsem se o svůj 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192892