tentokrát jsi ho opravdu naštvala, opakovala jsem si neustále, když jsem se zdráhavě vracela domů. Odpoledne mi bylo špatně z pocitů viny. Sama sebe jsem přesvědčila, že jsem si tu ránu do obličeje zasloužila za to, jak jsem Shanea provokovala. Byl to opravdu hloupý způsob, jak zjistit, jestli mě znovu uhodí, a já jsem ho k tomu neměla nikdy vyzývat. Vzala jsem telefon a vytočila jsem Shaneovo číslo. Zvedl to a zavrčel do sluchátka. „Omlouvám se,“ vyhrkla jsem. Jen vzdychl a nechal mě, abych se cítila jako na trní. „Byla to moje vina. To já jsem ti řekla, abys mě uhodil,“ podlézala jsem mu. Když promluvil, znělo to netrpělivě, jako by už měl dost mě i všech mrzutostí, které jsem mu způsobila. „Jo, byla to tvoje chyba,“ souhlasil. „K večeru sednu na vlak, dojedu za tebou a vyřešíme to,“ uklidnil mě. „Dobře, uvidíme se za chvíli. Miluju tě.“ Bylo už ale po deváté večer, pak po desáté, po jedenácté a Shane nikde. Z ložnice jsem slyšela přijíždět vlaky a pokaždé, když se ozvalo známé dunění, zadržela jsem dech a doufala jsem, že se za pár minut Shane objeví u mých dveří. Ležela jsem v posteli a čekala a čekala a můj žaludek byl s každou uplynulou hodinou sevřenější. Prosím, přijď, prosím, přijď, modlila jsem se. Na chvilku jsem musela usnout a probudila jsem se v pět ráno. Bylo mi špatně, protože jsem den předtím téměř nic nejedla. Snažila jsem se překulit na břicho, abych ten trýznivý pocit potlačila, ale moji bolest dokázalo utišit jen jediné – Shane. Uplynulo dalších pár hodin a Shane pořád nikde. Čím déle jsem od něj neměla žádnou zprávu, tím víc jsem se obviňovala za to, že mě uhodil. Řeknu mu, že udělám, cokoli bude chtít, přemýšlela jsem. Napíšu ještě další dopisy na policii. Prostě cokoli, aby mi odpustil. Ještě další tři dny se mi Shane vůbec neozval a já jsem plakala tak moc, že jsem měla oči napuchlé víc než potlučenou tvář plnou modřin. Cítila jsem se hrozně osamělá a izolovaná, protože jsem se o svůj 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192892
zármutek nemohla podělit se sestrami. Snažila jsem se ze všech sil, abych svůj žal nedávala najevo před dětmi, takže jsem vždycky utekla do koupelny nebo do svojí ložnice, když se mi oči začaly zalívat slzami. Neustále jsem měla ty nejhorší noční můry – jako by mi moje podvědomí říkalo něco jiného než moje srdce. Zdálo se mi, že jsem se zamkla v bezpečnostním pokoji a omotala jsem kolem sebe peřinu, abych se ochránila. „Tino, já vím, že tam jsi,“ popichoval mě Shane z druhé strany dveří. „Přede mnou se neschováš.“ „Nech mě být,“ prosila jsem ho a obtočila jsem si peřinu kolem třesoucího se těla ještě pevněji. „Ty víš, že tě tyhle dveře neochrání,“ smál se. BUM! BUM! BUM! Shane narážel do zdi a ta se povážlivě kymácela. „Bože můj, to ne.“ Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu. BUM! Stěna se zhroutila a Shane ke mně vrazil z dětského pokoje. Vykoukla jsem zpod přikrývky a uviděla velikou díru ve stěně ložnice a všude kolem suť. Shane se ke mně blížil. „Ne, Shane, prosím,“ žadonila jsem o život. „Říkal jsem ti, že se k tobě vždycky dostanu,“ smál se.
„Ne, Shane!“ probudila jsem se uprostřed noci s křikem. Ten sen byl tak živý, že jsem se musela přesvědčit, jestli je v ložnici pořád ještě stěna. Vstala jsem a šla jsem se podívat na děti. Ben spal jako dudek, a když jsem nakoukla k Liamovi do postýlky, viděla jsem, že ze spaní jen spokojeně mává ručičkou. „Miluju tě,“ zašeptala jsem a přitáhla jsem mu peřinu ke krčku. Moji synové byli to jediné, co mě v tu chvíli ještě drželo, abych se nezbláznila. Kdybych je neměla, nedokázala bych v sobě najít sílu vstát z postele, tak moc jsem byla zničená z toho, že mě Shane opustil. Po všech předchozích zkušenostech jsem ale měla vědět, že se nakonec přece jen ukáže. Čtyři dny mě nechal žít v hrozném napětí. Tou dobou už jsem byla naprosto zoufalá. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192892
„Tak necháš mě jít dovnitř?“ zeptal se, když se u mě objevil. Táhl z něj alkohol; zase byl na jednom ze svých flámů. Nechala jsem ho vejít a on teď stál v mé kuchyni a díval se na mě, jako by na něco čekal. „Promiň, je to moje vina,“ přiznala jsem a pak jsem se rozplakala. Pozoroval mě, jak jsem se sesypala, a když už viděl dost, konečně roztáhl ruce, aby mě vzal do náručí. Objala jsem ho tak silně, jako bych se s ním už nikdy neměla vidět. Jeho teplé tělo mě obalilo jako příjemná deka a vzkřísilo mě k životu – byla jsem jako narkoman, který konečně dostal svoji dávku. „Miluju tě, moc mě to mrzí,“ opakovala jsem. „Hrozně mě to mrzí.“
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192892