Ostatní hosté se na ně samozřejmě po očku dívali, hlavně na ni. Více či méně nenápadně si na ně ukazovali a vzrušeně šeptali. Arthur Dreyfuss to přičítal jejich znuděnosti. Dobře oblečený, ale obyčejný muž vedle velmi pěkné ženy si prohlíží jiné ženy. Ženy ostatních mužů. Trofeje. Vždycky je to stejné. Líčka Jeanine Foucamprezové byla stejně perleťově růžová jako tváře Scarlett Johanssonové, a přestože ji účes radikálně změnil, její podoba s kyprou herečkou byla stále patrná. Bože, jak Arthurovi připadala krásná. Konečně byla jedinečná. Ještě nikdy nikdo ji tak neviděl, ani s takovým účesem, ani s takovou téměř dětskou radostí. Jako mnozí další by klidně zemřel, jen kdyby si mohl vyměnit místo se lžičkou plnou květákového krému, kterou nesla ke svým plným rtům, vložila do úst a vytáhla ven jako třpytivou filmovou slzu. Woody Allen koneckonců také snil o tom, že je trikotem Ursuly Andressové. Nikdy jsem nic tak dobrého nejedla, řekla s očima vlhkýma dojetím Jeanine Foucamprezová. Možná jednou, pikardské nitky v hotelu Royal Picardie, s ředitelem Maxicoopu, když jsem dělala reklamu v oddělení masa (pro tytéž nadšence jako prve: je to palačinka plněná šunkou a houbami, zapečená v troubě, čtyři sta dvacet kalorií na sto gramů). Jenže tehdy to bylo příšerné, pokračovala. On hltal, divně na mě zíral a potil se. Nakonec chtěl stůj co stůj vědět, jestli znám pokoje v Royalu. Říkal, že by bylo dobré, kdybych si po večeři trochu odpočinula. Kvůli trávení. Pikardské nitky
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192777
jsou prý přece jen trochu těžké jídlo, vždyť jsou zapékané se sýrem, bla bla bla. Tlusťoch jeden ředitelská. Ženatý, dvě dospělé dcery, a běhá za holkama v jejich věku. Arthur Dreyfuss se chystal, že se jí na něco zeptá, ale umlčela ho pokrčením ramen, přitom jemně ťukala lžičkou na své čarovné rty a s úsměvem dodala: Co si o mně myslíš, Arthure, že se s někým vyspím kvůli pikardským nitkám? Pokrytecky se usmál. Podívej, když má někdo krásnou pusu a vpředu dvě hezké holky, hned to chlapům dodá odvahu. Hele, mám právo být vulgární, Arthure. Všichni jsou hned hrdinové, ti snaživí, ti nešikovní, někteří jsou i fešáci, dokonce velcí, ale zkusí to i starci, ubožáci, hajzlové a dotěrové. Zkusili to úplně všichni. S květinami, čokoládou, pikardskými nitkami, penězi. Dokonce se spoustou peněz. Bylo to jako urážky. Asi museli trpět. Jednou dokonce diamant. Ale bez žádosti o ruku. O něco později přišla nabídka bytu. Jako bych byla nějaká coura. Taky Fiat 500, interiér v kůži. Ti chlapi. Mohla jsem si vybrat barvu. Nikdy jsem ale nepotkala žádného džentlmena, žádného opravdového džentlmena. Ty jsi první, Arthure. Protože džentlmenství nežádá nic nazpět, a právě to dokáže dívčí srdce opravdu rozechvět. Arthur Dreyfuss pocítil lehkou srdeční arytmii. Chystal se položit svou drsnou ruku, schopnou rozmontovat a smontovat jakýkoli motor na světě (a jednoho dne možná i lidské srdce) na mírně buclatou ruku Jeanine Foucamprezové, když tu je vyrušil slabý hlásek přímo vedle nich:
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192777
„Mohla byste mi dát autogram, Scarlett?“ U jejich stolu stála malá boubelatá dívenka. Podávala Jeanine Foucamprezové jídelní lístek, aby se jí na něj podepsala, a dívala se na newyorskou herečku láskyplným, obdivným pohledem, vlhkýma psíma očima, jako když baset podřízeně a uctivě hledí na svého pána. Zkrátka miniatura Bernadetty Soubirousové. Už mám podpis Jeana-Pierra Pernauta a skupiny Fatals Picards (kteří neúspěšně reprezentovali Francii na Eurovizi v roce 2007), ale tak slavné herečky, jak jste vy, ještě ne, dodala holčička. Do očí Jeanine Foucamprezové vstoupily slzy, dotkla se svých krátkých tmavých vlasů, které nedokázaly světoznámou herečku zakrýt. Malá fanynka vylekaně couvla, herečka se prudce zvedla, shodila přitom židli a se slzami v očích utekla. Co jsem provedla? zeptala se dívenka třesoucím se hláskem. Jenže to už se zvedl i Arthur Dreyfuss, hodil na stůl peníze — tak jak to viděl v podobných případech v seriálu Rodina Sopránů — a jal se Jeanine Foucamprezovou pronásledovat, jako by se vydal na honbu za štěstím. Seděla venku na kapotě náhradního vozidla. Arthur Dreyfuss nevěděl, co má v takové situaci říct. Uměl utěšit ženu, která plakala, protože jí nejelo auto, uklidnit ji u sundaného krytu baterie, ale neměl ani zdání, jak vyléčit bolest dívky plačící proto, že ji nějaká jiná, v Americe, úplně vymazala, že jí ukradla život. A tak se jí znovu odvážil dotknout, osmělil se pohladit ji po vlasech ostříhaných na kluka, rozetřít kapky rtuti, které se jí per
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192777