„Kromě hledání v archivech by bylo záhodno najít nějakého lékaře, který v té době působil. Někdo si na Bracamonteho musí pamatovat. V příštích dnech mohu obvolat pár míst.“ „Říkáte v příštích dnech? Tolik času nemám, Mónico. Chci říct, že nemocný… Víte, jak to myslím.“ „Chápu,“ odpověděla a sklopila zrak. „Před čtyřmi lety si tahle nemoc vzala mého otce. Vysávala ho, až z něj zbyl bolestný uzlíček, jen samá kost a kůže. Má matka byla učiněná světice, chudinka, co ta si toho musela vytrpět.“ „To je mi opravdu moc líto, Mónico.“ Odmlčel se, hladil si knír a čekal, až se žena uklidní. „Nemohla byste mi pomoct co nejdřív?“ „Zítra se můžete podívat do archivu. Můj šéf tu nebude, takže se tam budete moci přehrabovat podle libosti,“ dodala tichým hlasem a s vlhkýma očima. „A vy se poptáte mezi lékaři v důchodu?“ „Nemějte starost.“ „A opravdu mě pustíte do archivu?“ Mónica si povzdechla, překvapená svou nenadálou ochotou být k tomuhle cizinci shovívavá. „Ale nedělejte si moc velké naděje,“ dodala. „Je tam příšerný chaos, a ne všichni lékaři jsou registrovaní v asociaci. Ale jak říkal můj otec, ať je mu země lehká, lepší udělat alespoň něco než neudělat vůbec nic…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192775
14
Netrvalo dlouho a pochopil, že v téhle tmavé místnosti bez oken sotva najde nějaký záznam o doktoru Bracamontem. Skladovaly se tu nejen zaprášené složky, ale i kotouče dálnopisu, účetní knihy a vyřazený nábytek. V krku ho začal dráždit suchý vzduch toho místa, a tak mu nezbylo než se sklopenou hlavou ustoupit z místa bitvy a vrátit se do kanceláře k Mónice. „Jestliže bylo doktorovi ve čtyřicátých letech okolo čtyřiceti, tak mu dnes musí být kolem sedmdesáti,“ spočítala. „V tomhle městě se nikdo nedožije moc vysokého věku. Našel jste něco?“ „Nic,“ povzdechl si zklamaně a posadil se naproti sekretářce. „Neříkala jste, že se poptáte mezi jeho tehdejšími kolegy?“ „Udělám to dnes odpoledne, jakmile dodělám nějaké urgentní záležitosti, pane Brulé. Tlačí tu na mě jeden právník,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192775
Hugo Bertolotto, který se snaží aktualizovat dokonce i archiv v Simancasu. Ale zpátky k té vaší záležitosti. Je tu jedna věc, která mě znepokojuje.“ „Jaká?“ „Jestliže hledáte lékaře, který by měl být známý, ale ani mně, ani nikomu v úřadu to jméno nic neříká, může to znamenat, že…“ „…že je po smrti?“ „Nebo se prostě nikdy nezaregistroval jako lékař v Lékařské asociaci.“ „Je tu ještě jiná možnost?“ „Že jeho výzkumy nikdy neměly úspěch, a proto ho nikdo nezná.“ „Šarlatán?“ zeptal se sklesle. V takovém případě by básníkovi nebylo pomoci a on by tu s tímhle pseudodetektivním pátráním jen ztrácel čas. „Možná. Neříkal jste mi, že léčil rakovinu?“ „Tak mi to tvrdili.“ „Ale pokud se věnoval tomuhle, pak je zvláštní, že si na něj nikdo nevzpomíná, nemyslíte?“ Cayetano si představil básníka sedícího v křesle a obklopeného knihami a novinami, jak se pokouší psát paměti a doufá ve zdar jeho mexické mise. Vzpomněl si, jak se trápil pomyšlením, že se z něj stal vetchý a nemocný stařec, který může se složenýma rukama jen přihlížet, jak reakcionáři zahánějí do kouta vládu jeho přítele Allendeho, zatímco nemoc útočí na jeho tělo. Nejdříve selhaly léčebné metody francouzských lékařů, poté sovětských odborníků a teď, ač to zatím ještě netušil, se hroutila jeho poslední naděje, ona sázka na kubánského lékaře, který Nerudovi
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192775