„Kromě hledání v archivech by bylo záhodno najít nějakého lékaře, který v té době působil. Někdo si na Bracamonteho musí pamatovat. V příštích dnech mohu obvolat pár míst.“ „Říkáte v příštích dnech? Tolik času nemám, Mónico. Chci říct, že nemocný… Víte, jak to myslím.“ „Chápu,“ odpověděla a sklopila zrak. „Před čtyřmi lety si tahle nemoc vzala mého otce. Vysávala ho, až z něj zbyl bolestný uzlíček, jen samá kost a kůže. Má matka byla učiněná světice, chudinka, co ta si toho musela vytrpět.“ „To je mi opravdu moc líto, Mónico.“ Odmlčel se, hladil si knír a čekal, až se žena uklidní. „Nemohla byste mi pomoct co nejdřív?“ „Zítra se můžete podívat do archivu. Můj šéf tu nebude, takže se tam budete moci přehrabovat podle libosti,“ dodala tichým hlasem a s vlhkýma očima. „A vy se poptáte mezi lékaři v důchodu?“ „Nemějte starost.“ „A opravdu mě pustíte do archivu?“ Mónica si povzdechla, překvapená svou nenadálou ochotou být k tomuhle cizinci shovívavá. „Ale nedělejte si moc velké naděje,“ dodala. „Je tam příšerný chaos, a ne všichni lékaři jsou registrovaní v asociaci. Ale jak říkal můj otec, ať je mu země lehká, lepší udělat alespoň něco než neudělat vůbec nic…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192775