nijak ochotně —, ale copak si to o sobě nemyslí příslušníci každé generace? Dveře se otevřely a dovnitř nahlédl George s úsměvem ve tváři. V rukou držel naleštěný tác, na němž byla rudá růže ve váze, topinka na stříbrném stojánku, skleněná miska s marmeládou, ubrousek složený vedle uvařeného vajíčka, horká konvice s kávou, modrý porcelánový šálek a džbán s mlékem ze stejného servisu. O vázičku byla opřená kartička a podlouhlý dárek zabalený do zlatého papíru. „Všechno nejlepší, miláčku.“ Jeanie se nemotorně posadila a tác si od něj vzala. „Díky, Georgi. To je nádhera.“ Jako obvykle roztáhl závěsy a zhodnotil počasí. „Venku je krásně, opravdu úžasný den.“ Sedl si na postel. „No honem,“ pobídl ji. „Rozbal si ho.“ Jeanie se zasmála. „Dobrá, dobrá, vydrž chvilku…“ Man želovo nadšení ji dojalo. Sáhla pro dárek a Raye odsunula do nejvzdálenějšího kouta své mysli. Krabička byla z tmavě modré, zlatě lemované kůže a uvnitř ležely na stříbrné opěrce nádherné ručičkové hodinky s hezkým hranatým ciferníkem a stříbrným článkovým řemínkem. Jeanie zalapala po dechu. „Jsou dokonalé, miláčku, naprosto dokonalé.“ Zamávala jimi na něj. „Musím uznat, že jsou opravdu pěkné,“ poznamenal, očividně nesmírně potěšený. Natáhla se, aby ho políbila, a on ji výjimečně sevřel v náručí a na okamžik si ji přitáhl blíž. Jeanie si nepamatovala, kdy něco takového udělal naposledy, a málem se rozplakala při pomyšlení na to, o co všechno přišli.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192764