„Určitě to je Afghánec. Proč je radši všechny rovnou nevyženou za hranice?“ Mezi hosty si Narek najednou všiml Vladimira. Měl na sobě černou bundu, stál uprostřed místnosti. Jak dlouho tu už byl? Vypadalo to, jako by se náhle zjevil odnikud. Pokynul Francouzovi na pozdrav, pozvedl skleničku a pak se otočil k zrzavé ženě vedle sebe. Byla neobvykle velká a měla bohatou kštici dlouhých vlnitých vlasů. „Nevím, jak se Afghánci chovají ve vaší zemi,“ pokračoval muž vedle stolu s občerstvením, „ale u nás kradou, pašujou… a navíc ještě zabíjejí naše ženy!“ „To je docela praktický, ne?“ poznamenala Šádí, která se k němu zrovna vrátila. „Za všechno můžou Afghánci: drobná kriminalita, pašování a teď už i vraždy!“ Opět to vypadalo, že v sobě musí potlačovat vztek. Nebylo tohle právě to, co se mu na ní líbilo? To neustálé napětí, které je spojovalo už od chvíle, kdy společně vzdorovali ozbrojencům z Revolučních gard. Narek znovu pocítil potřebu pevně ji obejmout. Ona jako by to vycítila a takřka nepostřehnutelně se k němu naklonila, ale přitočila se k ní ta obrovská žena, která se bavila s Vladimirem, a vzala ji kolem pasu. Šádí na to zareagovala tak, že se jí vrhla kolem krku. „Katí, drahoušku, jak se máš? Nareku, představuju ti svoji kamarádku Kamrán, který teď všichni říkají Katí…“ „To je zdrobnělina od Katajún,“ vysvětlila žena a mrkla na něj.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192762