Demonstrace, „kterou si nesmíme nechat ujít“, vykřikoval majitel servisu, který s sebou vzal oba své mechaniky. Byl to blb. A cítil povinnost poučit ho, že ta demonstrace je reakce Norů, kteří už mají po krk Laponců, co se naparují s tím jejich zatraceným bubnem, že ten buben ukradený v Kautokeinu je vyhecoval, že si dělají nárok na práva, ale oni, Norové, že taky mají práva, že jo, a kdyby se nacpala práva Laponcům, musela by se brzo dát i Somálcům. „No nemám pravdu?“ Totální blb, myslel si Racagnal. Kašlal na Laponce, Nory, Somálce a celý buben. Kašlal na všechny. Chtěl svůj teréňák. Nejhorší bylo, že chlápek měl zřejmě představu, jak Francouz ocení, že i Norové umějí demonstrovat. Hňup. Racagnal si šel nakoupit potřeby, dojednal, že si je vyzvedne později, a zbytek dne strávil po altských hospodách. Obejít je netrvalo dlouho. Začal barem v hotelu Severní záře, pak se na radu taxikáře spokojil s hospodou Smaženka v centru. Zajímavé to tam začalo být hlavně odpoledne, když se po vyučování nahrnuly do baru gymnazistky. Norské školačky byly samý smích. Racagnalovi nedalo, aby si je neprohlížel od hlavy k patě. Musel být opatrný. Jedna z nich, s vlasy na mikádo a ofinkou spadající do očí, se mu líbila víc než ostatní. Nebyla o nic hezčí, ale neubránil se myšlence, že právě tahle, která kvůli dlouhé ofině musela zvedat bradu, aby viděla, je potvůrka. Ano, malá potvora. Puberťačky s blonďatými kudrnami ho přitahovaly vždycky. Ale tahle bloncka s ofinou ho teď vzrušovala. Racagnal se rozhlédl kolem sebe. U stolů sedělo asi tucet hostů, většinou u kávy, plus tři dělníci ve svítivých kombinézách, kteří si po šichtě dávali pivo u pultu. Skupinka gymnazistek se hlučně smála. Ta s ofinou měla rozložený sešit. Ještě s několika dalšími si v kavárně psala úlohy. Tady je to moc nebezpečné, usoudil Francouz. Racagnal obrátil pozornost ke sklenici a svému poslání. Nepomohlo to. Ten dětský ksichtík ho pronásledoval dál. Malá 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192715
potvora s hebkou pletí. Racagnal zavřel oči. Na uklidnění si připomněl poslední pobyt v Kongu. Kongo… Děvčata od jezera Kivu. Stačilo se jen sehnout. Ani to ne. Vodili vám je. Tady to bylo složitější… To bylo před dvěma dny. Policie už mu dala pokoj. Mohl se soustředit na přípravy ke svému úkolu. Ubytovaný byl v Divočině, která v Kautokeinu dlouho fungovala jako jediný hotel. Byl to jednoduchý podnik s dobráckým šéfem, jehož dánská žena mluvila hodně nahlas, kouřila a pila, ale jen na terase, aby nepohoršovala hosty. Kdysi dávno už tu bydlel. Po vybudování malého aerodromu přibyly v posledních letech tři další hotely. Zvýšený zájem důlních společností o tento region přinesl vesnici prudký rozvoj. Důlní průzkum byl v zásadě povolený jen přes léto, v době, kdy jsou sobi rozptýlení na pastvinách podél pobřeží, několik set kilometrů severněji. Na podzim se sobi vracejí a přes zimu se opět soustřeďují v oblasti mezi Kautokeinem a Karasjokem, kde se živí lišejníkem. Sámové nedovolují žádnou činnost, která by mohla jejich zvířata plašit nebo by kvůli ní přeběhla k sousedům. Ojediněle se udělovaly výjimky, pokud byla činnost omezená a nerušila. André Racagnal vyplnil žádost, v níž uvedl, že bude průzkum ve většině případů provádět pěšky a výjimečně na skútru, a to v přesně vymezeném okruhu a při dodržování vytyčené trasy. V kraji Kivu to bylo jednodušší, Racagnal ale věděl, že chce-li tady pracovat, musí pravidla respektovat. V každém případě pokud ho zmíněná pravidla nebudou neúměrně brzdit. Klemet Nango uvítal zazvonění telefonu a vrátil se na své místo. Zasedl k počítači a pokračoval v pročítání protokolů o krádežích sobů. Jenže pohled na Nininy rty u telefonu, na její hezounké bouličky pod svetrem, probudil vzpomínky. I po pětadvaceti letech pociťoval tutéž hořkost. Tolik promarně102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192715
ných příležitostí… V mládí se přitom Klemet účastnil stejných tancovaček pořádaných ve stejných stodolách a na stejných pasekách jako jeho vrstevníci. Kolikrát po odchodu ze stodol okouněl při kraji lesních pěšin, ležérně opřený o své Volvo P1800 se stahovací střechou. Na palubní desce měl položený kazeťák a pouštěl si Pretty Woman. Ale dívka nikdy neřekla ano. Někdy v té době vznikla přezdívka Špekoun. Přitom dělal, co mohl. Okénko u volva mu nešlo úplně stáhnout, takže ve snaze vypadat nonšalantně mu loket dřevěněl v nemožné poloze. Snil o tom, že bude automechanikem. Zbožňoval auta a mechaniku. Předení motoru mu znělo jako pohádka, skoro tak krásná jako joiky strýce Nilse Anteho. O svatojánské noci, kdy byly vztyčené májky, číhal s loktem na volantu svého P1800. Dívky jako Nina nikdy nebyly pro něj. Klemet nepil, opíral se o kapotu volva a sledoval, jak se baví druzí. Nestěžoval si, protože po skončení zábavy se k němu dívky ochotně měly, když byli jejich nápadníci nadranc. To jim pak byl Špekoun dobrý jako věrný kamarád, na něhož se mohly spolehnout, jediný, který zůstal střízlivý. Někdy dostal hubičku, nikdy nic trvalého a významnějšího, ale dívky si ho pouštěly k tělu, protože věděly, že nezajde příliš daleko nebo že bude aspoň umět přestat, když řeknou dost. Dával vlastně pocit jistoty. I když občas cítil frustraci, našel si v tom útěchu. Ty ukradené polibky stačily dlouhé dny rozněcovat jeho fantazii. Od té doby, co byl policistou, nabyl v jednání se ženami jistotu. Přinejmenším své chování za sebejistotu považoval. Někdo jiný by bezpochyby poznal, že mnohdy obhroublým projevem maskuje nesmělost. Klemet se pamatoval, jako by to bylo včera, na den, kdy se po letech nepřítomnosti vrátil do Kautokeina v policejní uniformě, stejně statný jako dřív, ale vytrénovanější. Dívali se na něj jinak. Měl z toho obrovské zadostiučinění. Od žen z kraje 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192715