fotografií, i postavu měla robustnější, tvář se jí rozšířila, lícní kosti víc vystupovaly, ale vždyť už to nebyla mladá žena vstupující do života, bylo jí něco přes čtyřicet, uchovala si však ten zamyšlený, poněkud plachý výraz, jímž se distancovala od okolí… vypadala starší, než byla, jistě i proto se o nich tolik klevetilo, když je lidé začali vídávat spolu, ale od té doby se za těch skoro dvacet dalších let už příliš nezměnila… Naštěstí stará paní nenašla tu krabici, kterou hledala, a tak si už nemusel prohlížet fotografie, které všechny znal. „A pak po válce jsme jen seděli v našem pokoji a ten můj psal bratrovi dopisy, dost pravidelně, vždyť ani neměl komu jinému,“ ano, pamatoval se i na dopisy psané bratrovi, jak ty z dávných časů, kde referoval o koupi auta a proč velkostatek zase nic nevynesl, tak i na ty z mnohem pozdější doby, starý penzista si v nich vždycky jen stěžoval na život, psal, že ho už všechno nudí, jen sedí doma, nikomu není k užitku a vlastně žije u dcery tak trochu z její milosti. „Ale vždyť to už si pamatuješ i ty, někdy jsme k Zořiným rodičům přijeli na léto na týden nebo deset dní, jinam jsme ani neměli kam jet.“ Ano, pamatoval si, že ženini rodiče nikdy nebyli nadšeni, když se ti dva ohlásili, ženin otec něco brblal, asi bratrovi stále neuměl úplně odpustit ten velkostatek, ze kterého nikdy nic neměl, jen daně za něj musel platit, ještě i po válce, když ho zkonfiskovali – a navíc ty dva bylo třeba neustále bavit a obskakovat, jako kdyby byli v domě se služkou a kuchařkou… „A od té doby, co jsme se viděli naposledy, to už jste měli auto, ti byl ten můj do smrti vděčný.“ Jistě, ta jejich poslední návštěva by možná skončila neslavně, tehdy už žila jen Zořina matka, a Zora viděla, že ti dva jsou pro matku příliš velká zátěž, a začala být čím dál podrážděnější a to bylo zlé znamení, moc nechybělo, aby se cítili jako nevítaní hosté. Přišlo mu jich líto a nabídl se, že je sveze autem – starý pán se do malého renaultu sotva vešel, měl mohutnou postavu, taky cítil, že auto je na jedné straně nadměrně zatížené. Odvezl je na Strečno a k Váhu a do Mošovců a do hor, kam kdysi ještě nevedly silnice, když je vozil šofér šestiválcovým 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192624