Dáma ve zlatém
97
Mladého Adolfa ale nečekala studia. V roce 1906, když mu bylo sedmnáct, musel pro neprospěch ze školy odejít. Zamířil do Vídně, kde chtěl studovat umění v uměleckohistorickém muzeu. Neodolatelně ho to táhlo k Ringstrasse. Sám o tom napsal: „Celé hodiny jsem vydržel stát před Operou; dlouhé hodiny jsem obdivoval Parlament. Celá Ringstrasse na mne působila jako kouzlo z Pohádek tisíce a jedné noci.“ Hitler se přestěhoval do Vídně v roce 1907 a najal si maličký pokoj v hustě obydlené čtvrti. Bydlel jen několik kroků od vydavatelství novin Alldeutches Tagblatt (Všeněmecký deník), který vyjadřoval názory antisemity Schönerera a obhajoval anšlus – spojení Rakouska a Německa do jediné německé říše. V září se Hitler zapsal na Akademii výtvarných umění. Čekal, že přijímací zkoušky pro něj budou „dětskou hrou“. Neuspěl ale ve zkoušce z kreslení. „Zdrcen jsem opustil nádhernou stavbu na Schillerově náměstí a poprvé ve svém mladém životě jsem byl znepřátelen se sebou samým.“ Dále píše: „Podle lidské úvahy nebylo už splnění mého uměleckého snu možné.“ Někteří lidé přičítají Hitlerův antisemitismus tomu, že mu vstup na Akademii znemožnili židovští profesoři. Ale v komisi tehdy nebyl ani jeden Žid! Ve skutečnosti Hitler z laskavosti vídeňských Židů těžil. Když se z něj stal umělecký ztroskotanec, přestěhoval se do šestipatrové mužské noclehárny v dělnické čtvrti na okraji Vídně, jejíž provoz umožňovaly štědré finanční dary barona Nathaniela Rothschilda a rodiny Gutmannů. Kupcem Hitlerových průměrných kreseb a akvarelů se stal Žid Samuel Morgenstern, majitel sklenářství a rámařství. Morgenstern, milý člověk, který se vypracoval vlastním úsilím, Hitlera litoval a podařilo se mu mezi svými zákazníky najít zájemce o obrázky auersperského paláce, budovy parlamentu a Dvorního divadla. Hitler prožíval odmítnutí akademie velmi těžce. Jiný
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192618
98
Anne-Marie O’Connorová
muž, kterého akademie v roce 1907 rovněž nepřijala, se stal o řadu let později jejím ředitelem. Ale Hitler se ponořil do vídeňského života a Vídeň mu nabídla obětního beránka, na něhož mohl svést svůj neúspěch. Zpočátku odsuzoval antisemitské hnutí Karla Luegera, ale „krásný Karl“ ho začal brzy fascinovat jako ohnivý charismatický řečník, který dokázal najít příčinu obecné lidské nespokojenosti v liberální židovské inteligenci. Lueger brojil proti židovskému tisku, penězům i cenným papírům. Slíbil, že Vídeň osvobodí od „nestoudných okovů židovského nevolnictví“. Jednou dokonce prohlásil, že by vídenští Židé měli být nahnáni na loď a utopeni v hlubokém moři. Hitler později přiznal, že Luegera „otevřeně obdivoval jako největšího německého starostu všech dob“. Během života na okraji společnosti se začaly Hitlerovy frustrace formovat do odporu proti Židům, protože Židé požívali privilegia, která jemu byla odepřena. „Židovskou mládež najdeme ve všech vzdělávacích institucích…, zato árijských mladých tam je poskrovnu,“ uvádí ve svém díle Mein Kampf, které napsal v roce 1923 ve vězení, kam se dostal po neúspěšném pokusu o převrat v Bavorsku. Mein Kampf se brzy stal bestsellerem. Stejně jako Klimt viděl i Hitler spásu a důstojnost v umění. Okouzlila ho opera Richarda Strausse Salome, která byla uvedena v roce 1907. Snad v reakci na neuspořádané dětství toužil Hitler po spořádaném úpravném umění. Neměl rád jasné barvy, které vyvolávaly emoce, vyhýbal se portrétování a zaměřoval se především na obrazy pro turisty – budovy a scenerie s lineární kompozicí, které postrádaly nápaditost a originalitu. Hitler obdivoval Makarta, a nástup expresionismu ve Vídni sledoval s nelibostí. Židovskému vkusu vyčítal, že podporuje modernismus, který by on sám vymýtil jako „mrzácké mazanice“. Vše „zdravé označovali špinaví Židé za kýč“, stěžoval si.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192618
Dáma ve zlatém
99
Ale někteří modernisté byli obdivováni kritiky i mecenáši. Stejně jako se Salieri kdysi ptal Mozarta: Jak by je Bůh mohl milovat více? Vinu za všechno dával Hitler židovskému tisku. V době, kdy Felix Salten a Berta Zuckerkandlová patřili mezi prominentní spisovatele, mluvil Hitler opovržlivě o „uměleckých recenzích, ve kterých jeden Žid škrábe nesmysly o druhém Židovi“. „Tato rasa má sklon zesměšnit a pokřivit vše krásné a často to dělá prostřednictvím mistrovské satiry,“ napsal Hitler. „Skrývá se za tím však víc – sklon k podkopávání autority a k jejímu zesměšňování.“ Začal si ošklivit východní Židy v černých kaftanech. Psal, že nesnáší „zápach těch lidí“, ze kterého „se mi často dělá špatně“. Pohlížel na vídeňské Židy jako na „bacilonosiče morální nákazy“, která je „horší než černý mor“. Psal: „Nebylo neřádstva v jakékoli formě, žádná nestydatost, především v kulturním životě, na nichž by se byl nepodílel alespoň jeden Žid. I když se do takového nádoru řízlo opatrně, našel se Židáček jako červ v hnijícím těle.“ Na ubytovně vykládal ostatním chudým mužům o své víře ve vytvoření jediné země, která by sjednotila německý národ. Vídni se vysmíval jako „Babylonu jazyků“ a nemohl se dočkat, až přijde „hodina svobody pro můj německo-rakouský lid. Jenom tak může dojít k připojení ke staré vlasti.“ O řadu let později bude Hitler vzpomínat na strádání ve Vídni jako na úděl, „který se změnil v největší požehnání pro německý národ“. To, že byl „připraven o právo náležet milované otčině“, mu dalo sílu spojit Rakušany s „jejich vlastí“. Když Hitler Vídeň v roce 1913 opustil, byla jeho posedlost německou hegemonií neoddělitelně spjata s vírou v „germánské“ umění, které vyjadřují lidové hodnoty rodné vlasti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192618