MŮJ ŽIVOT
97
Naše cesty se však nakonec rozešly a já do Paříže odjel bez něho. Přemlouval jsem otce k revoltě. „Tati,“ naléhal jsem. „Poslyš. Máš už velkého syna, malíře. Kdy už konečně přestaneš s tou otrockou dřinou, ze které bohatne jenom tvůj šéf? Nevidíš, kolik jsem se toho v Petrohradě naučil? Nenajedl jsem se dosyta karbanátků? Máš vůbec představu, co bych mohl dokázat v Paříži?“ Ale on mi odpověděl: „Proč bych měl jezdit s tebou? Ty mě tam snad budeš živit? To jistě.“ Maminka se držela za srdce. „Synáčku, jsme tvoji rodiče. Piš nám často. Kdykoliv budeš něco potřebovat.“ Rodná zem mně mizela pod nohama. Neústupná řeka přísně tekla. Už to nebyla ta řeka, na jejímž břehu jsem vás líbal. Uspenský chrám na vršku, dóm ještě výš. Dvina se mi vzdaluje stále víc a víc. Už nejsem obyčejný kluk z Vitebsku. ***
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192617