nemohl mluvit, a přece jsem mluvil lépe než kdykoliv předtím. Ještě nikdy se mi tak dobře nerecitovalo, jako když Ona byla přítomná. Stačilo pohnout rty a báseň byla zde. Řekl jsem jí Štěstěnko a sevřel ji v náručí. Hřála jako kamínka a voněla jako celá čajová zahrada. Objala mě pevně a přitom něžně, hlavu mi položila na rameno. Vnímal jsem její tep, měl stejnou frekvenci jako mé srdce, také náš dech plynul společně. Potom jsem objal Pavla. Záviděl jsem mu. Strašně moc jsem mu záviděl. Ještě víc jsem jim však jejich štěstí přál. O tom, že jsou šťastní, nemohlo být pochyb. Byli šťastni tím nejprostším způsobem a já jsem si nepřál nic jiného, než aby to tak zůstalo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192524