Karin byla přesvědčená, že Vendela lže. Podívala se jí zpříma do očí a naposledy se zeptala. – Takže se nikdy nezmínil o tom, že si připadá sledovaný nebo špehovaný? – Ne. A jsem si jistá, že kdyby to byla pravda, rozhodně by mi o tom řekl. Bavili jsme se spolu úplně o všem. – Kromě firmy? – Ano. – Jak moc váš muž pracoval? zeptal se Wittberg. – Dá se říct, že opravdu hodně. Jako všichni drobní živnostníci. Odcházel každý den brzy ráno, ale když pracoval v kanceláři nebo někde poblíž na stavbě, chodil domů na oběd. A potom býval pryč ještě do šesti sedmi hodin večer. Někdy pracoval i po večerech doma. Dělal na věcech, co souvisely s účetnictvím, připravoval rozpočty a tak. – A o víkendech? – To měl většinou volno. – Jaké bylo vaše manželství? Co jste k němu cítila? zeptala se Karin. – Milovala jsem ho. Když je teď mrtvý, nemám ani já chuť dál žít. Drží mě jenom děti. Vyslovila to suše a věcně, jako by šlo o naprostou banalitu. Ale v jejím hlase se ozývalo něco, kvůli čemu Karin ani Wittberg o jejích citech k manželovi ani na okamžik nezapochybovali. Salon krásy Sofias Nail & Beauty sídlil v ulici odbočující z Hästgatan, trochu stranou od proudících davů turistů. Fasádu zdobily popínavé růže a na schodech ke vchodu se na slunci vyhřívala zrzavá kočka. Když Johan s Piou vstoupili dovnitř, rozezněl se zvonek nade dveřmi a oni ucítili závan intenzivní květinové vůně. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192501