„Věděl jste, že to je jeho dcera?“ „Tehdy mi to neřekla. Moje podezření se potvrdilo, když mi den nato zavolala a zjišťovala, jestli je v závěti uvedena jako právoplatná dědička. Řekl jsem jí, že ne. Začala na mě řvát jak pominutá. Doporučil jsem jí, aby si obstarala vlastního právníka. Ve čtvrtek jsem obdržel žádost od právní kanceláře Bennett & Blaxworth coby jejích zástupců.“ „Co chtěli?“ „Psali mi, abych jim v souladu s běžným postupem zaslal okopírovanou závěť pana Madigana. Poslal jsem jim kopii relevantních ustanovení, ale to až poté, co jsem obeznámil oprávněné dědice s jejich obsahem – což byl důvod, proč jsem vás pozval do své kanceláře.“ „Takže proto za mnou přišla do bytu…“ Vamplew se na Andyho podíval. „Kdyby zjistila, že máte zdědit majetek jen díky náhodě, možná by se tím spíš chtěla soudit. Tomu byste se měl pokud možno vyhnout.“ „Já jsem jí ale řekl, že jsem jejího otce znal.“ Na to Vamplew chvíli nic neříkal. „Z právního hlediska jste nemusel říkat nic. Už jsem vám vysvětlil, že ty peníze jsou vaše.“ Co jenom vedlo Andyho k tomu, aby si vymyslel historku, že znal jejího otce? Co zmobilizovalo všechny síly na jeho obranu? Nějaký dávný impuls? „Možná jsem zrovna myslel na svého otce.“ Vamplew přikývl. Jako kdyby se leccos dovtípil a pochopil. „No, počkáme a uvidíme, jak si tu informaci zpracuje.“ „Mohla by jeho dcera závěť napadnout?“ Od okamžiku, kdy mu Jeanine prozradila, kdo je, se toho Andy bál. „No, to záleží…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192497