mons kallentoft „A levnější.“ „Levnější ne.“ Jsem ztracený. Vím to. Kývnu. A o deset minut později Alessandro u mého stolu dekantuje Redigaffi. Provádí celou proceduru a já čichám, ochutnávám a cítím jednu jedinou věc: Bůh existuje. Nejlepší ze všeho, co jsem kdy pil, byl první hlt Redigaffi onoho večera ve Florencii. Myslel jsem si, že můžu pít donekonečna. Míchat si dokonalá suchá martini dle libosti nebo si je nechávat míchat, pít je po litrech v nejkrásnějších barech planety, pít, dokud se nesesypu ze všech barových stoliček a nebudu se plácat na podlaze jako ryba na suchu. Že můžu vysedávat v Operním sklípku ve Stockholmu. Nechat se obklíčit čtyřmi vozíky plnými alkoholu a všechny ty stovky láhví vypít do dna. Byl jsem alkoholik? To musí posoudit Bůh. Já to nedokážu. Jsem moc unavený. A mám strašnou, strašnou žízeň.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192458
food junkie Kde budeme jíst?
Kolikrát za den si tuto otázku pokládám? Je pro mě důležitá jako dýchání. Hlodá ve mně několikrát za hodinu. Co budeme jíst? Podobná otázka. Existuje tolik úžasných odpovědí. Jako každý správný gastrozávislák den co den žiju, jím, dýchám a umírám pro jídlo, restaurace a lidi v nich. Je třeba plánovat menu, rezervovat stoly, organizovat cesty. Paříž. Kde se tu v současnosti člověk nají nejlíp? Miluju L’Arpège, Gagnaira. Přehnaně vychvalovaná restaurace Le Chateaubriand mi nesedí, ale dobrá je Le Baratin, z těch méně okázalých. Nebo možná Passage 53? Ale jedině na lehký oběd, protože večer mě čekají hody v Le Meurice u Yannicka Alléna. Nebo v L’Astrance. Nebo možná někde jinde. Třeba v restauraci La Gazzetta, o které všichni pořád mluví. Nebo v Agapé Substance. Londýn. Prezentace knihy, zbývá ale čas i na jídlo. Moc se mi líbí po chmurný, usedlý sklep Le Gavroche, zvěřina, pastilla s kachními játry a soufflé suissesse, ale Ledbury je možná zábavnější. A měl bych vyzkoušet taky Hedone a Roganic. Hedone si oblíbil dokonce A. A. Gill, což o něčem vypovídá, i když jeho kompas bývá občas dost poruchový a jeho styl se hrubě přeceňuje. Nebo udělám to, co obvykle: posadím se k baru v Bocca di Lupo a budu si vychutnávat jejich představení. A kde se ubytovat? V Claridge’s to minule za moc nestálo, The Soho Hotel je vždycky fajn, ale asi si vyberu Connaught. Oldschoolový hotel. Těžký, jak by řekl Lionel Asbo.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192458
mons kallentoft Ale moment, možná bych měl taky zajet do Bray? Do Fat Duck nebo do restaurace Sportsman v Seasalteru? Nebo vyrazím jenom do River Café v Hammersmithu. Mám ten sál u řeky moc rád, ocitám se tam v paralelní realitě a vzpomínám na rodinné obědy, na to, jak děti běhaly venku za okny a my se dělili o druhou láhev Cepparella 1997. A pak do Madridu. La Terraza je samozřejmost. Diverxo? La Trainera, ale ne na oběd, to by byl člověk moc nacpaný ještě večer. Procházet internetové stránky, číst blogy, dívat se cizíma očima. Honit si patro nad fotkami. Kolik hodin denně tímhle strávím? U počítače, v myšlenkách? V honbě za další a další dávkou? Netuším. Příliš mnoho. Život, přítomný okamžik se ztrácí v plánování budoucnosti. Pokud se to dá něčím omluvit, pak tím, že plánování je součástí zážitku z návštěvy restaurace. Snít, toužit, předem si pročítat jídelní lístky, hledat na internetu fotky jídel, která se chystám ochutnat, stolů, u kterých se chystám posedět. Některé restaurace jídelní lístky na svých stránkách nezveřejňují. Přestože mají stabilní nabídku. Patří k nim i Mathias Dahlgren. Je to chyba. Nedostatek pochopení pro zážitek hosta, pro jeho perspektivu. Stahuju si vinné lístky. Prohlížím si je jako pornočasopisy. Sleduju ročníky a hodnocení v Decanteru, Wine Spectatoru, Vini d’Italia. Trávím tím hodiny a hodiny. Ale vím díky tomu přesně, které burgundské za šest tisíc ve stockholmské Rolfs Kök je nejlepší. Podzim je sváteční období. Tehdy Michelin vydává průvodce pro následující rok. New York, Tokio, Itálie, Španělsko, Benelux, Německo, Anglie, … Které
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192458