ze zavedená pracovní povinnost způsobily, že pracovní podmínky byly zcela změněny. Odborníci i dělníci byli za války ze stavby odvoláváni a přidělováni do válečného průmyslu. Na stavbě zůstávaly neodborné síly a lidé na těžkou práci nezvyklí. Naštěstí ale němečtí okupanti stavbu jako jednu z mála velkých na území protektorátu nezastavili. Bezprostředně po roce 1945 byl projekt rozšířen o přečerpávací vodní elektrárnu, která ve své době patřila k nejvýznamnějším v Evropě. Realizace projektu začala zadáním stavby štěchovického zdymadla. Přehradní profil byl poměrně úzký a na pravé straně nepřístupný. Byl zde silný vodní proud, velmi proměnlivé vodní stavy, problémy se zamrzáním a odchody ledů. Tyto nepříznivé okolnosti způsobily, že pro zajištění dvou základních podmínek – plavby vorů a lodí až do posledního stadia stavby a bezproblémového průtoku velkých vod – musela být výstavba rozdělena do tří etap, jejichž sled dodržení obou podmínek zaručoval. První etapa představovala stavbu horního ohlaví plavební komory, horního plavebního kanálu, dvou polí samostatného tělesa hráze a výlom skály v základech pro elektrárnu. Druhá etapa řešila stavbu tří zbývajících polí a spodní a vrchní stavbu středotlaké elektrárny a třetí etapa stavbu středního a spodního ohlaví plavební komory, spodního plavebního kanálu a úpravu plavební dráhy pod vodním dílem. Všechny důležité části stavby byly prováděny v jímkách různého typu. Pro zajištění průtoku velkých vod a bezpečnosti plavby bylo nutné opatrně volit jejich výšku a směrové uspořádání. Pro výrobu betonové směsi byly na obou březích zřízeny betonárny. Celkem bylo na stavbu použito 186 000 m3 betonu. Přehrada sestává z betonového tělesa s pěti přelivnými poli po 20 metrech. Výška hráze nad terénem je 22,5 metrů a šířka v základech 20 metrů. Na koruně hráze jsou jednotlivá pole hrazena stavidly. Tabule se při průchodu větších vod postupně vyhrazují až nad maximální provozní hladinu. V původním projektu bylo uvažováno o hrazení pomocí dvoudílných prvků – tabule s horní klapkou. Po laboratorních zkouškách bylo však od tohoto záměru upuštěno a provedeno řešení s jednoduchými stavidly. Přelivy byly dimenzovány na katastrofální vodu z roku 1890, tj. na 2400 m3/s. Zatížení bylo z bezpečnostních důvodů zvýšeno ještě o 50 % na hodnotu 3600 m3/s. Povodni s téměř tímto průtokem byla přehrada vystavena v roce 2002. Plavební zařízení je umístěno u pravého břehu. Jedná se o dvě komory situované za sebou. Plavidla překonávají v plavební komoře rozdíl hladin 20 metrů. Užitná délka mezi záporníky je 118,4 metru. Vrata komory jsou vzpěrná a svou výškou představují unikát v evropském vodním hospodářství. V případě vrat bylo řešení původně navrženo jinak. Spodní vrata měla být konstruována jako vertikálně pohyblivá tabule, ale k realizaci nedošlo z finančních důvodů. Délka hráze v koruně je pouze 124 m, protože vltavské údolí je v těchto místech relativně úzké. Celkový objem nádrže je však přesto poměrně značný, činí 10,4 miliónů m3. Středotlaká elektrárna byla umístěna po dohodě s budoucím nájemcem tak, že budova je situována šikmo od osy přehrady mimo její těleso. Vtokové objekty s jemnými česly jsou však s tělesem v jedné přímce. V elektrárně pracují dvě Kaplanovy turbíny s hltností 2 x 80 m3/s a výkonem 2 x 11,25 MW při maximálním spádu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192116
STAVITEL PŘEHRAD Přehrada sestává z betonového tělesa s pěti přelivovými poli po dvaceti metrech. Na stavbu štěchovického vodního díla bylo použito 186 000 m3 betonu.
O přehrazení Vltavy u Štěchovic se uvažovalo již roku 1927, ale s realizací se začalo až o deset let později. Naštěstí ani němečtí okupanti stavbu jako jednu z mála vodních staveb na území protektorátu nezastavili.
Jelikož je plocha nádrže zastíněna vysokými svahy, nemá voda šanci příliš se ohřát. Díky tomu zůstalo údolí téměř nedotčeno civilizací. Místy jsou v nádrži k vidění zbytky koňské cesty, jež sloužila pro tahání lodí proti proudu. Podél nádrže vede naučná stezka; úzkou cestičkou úbočím skal se dá pohodlně dostat až pod Slapskou přehradu do Třebenic. Štěchovická přehrada byla prvním významným vodním dílem, které stálo na začátku budování přehrad tzv. Vltavské kaskády. Lidově demokratický režim pojal Vltavskou kaskádu jako prestižní politický úkol. A protože po únoru 1948 vsadili komunisté i na rozvoj ostravského průmyslu (k čemuž je samozřejmě potřeba hodně vody), bylo jasné, že vodohospodáři se stanou jedněmi z nejdůležitějších odborníků v zemi. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192116
KAPITOLA IX.
NA KRUŽBERKU
„Pátrání po generálním projektu přehrady na Moravici u Kružberku jsem začal už v roce 1946. Tento projekt byl totiž po Mnichovu odevzdán vodohospodářským odborníkům nacistického Německa. Pátrání nevedlo k cíli, protože bývalé Ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze před námi převzatý materiál utajovalo. Zpracovatelem jeho stavební části byl ing. dr. Pick, který poté, co do Československa přišli Němci, utekl jako osoba židovského původu na Slovensko. V roce 1944 byl za Slovenského národního povstání v Banské Bystrici zastřelen. Záhy jsem mohl Ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze prokázat, že projekt zadržují a požádal jsem o jeho vydání. Projekt nám nakonec musel být vydán. Existoval však pouze v jediném exempláři, takže ho bylo nutné rozmnožit a přepracovat na úroveň poválečných cen. S přepisováním a rozmnožováním nám pomáhala jistá paní Zimová.“ Byla to německá Židovka, která strávila válku – tak jako Kosička – v Terezíně. Teď nemohla najít práci, protože neuměla česky. Jan prosadil, aby byla do jeho kanceláře přijata jako písařka, a nemohl si její služby vynachválit. Jazyk sice neovládala, avšak texty dovedla naprosto bezchybně a rychle opisovat. Dokonce i z angličtiny, ačkoliv o tomto jazyku neměla ani potuchy. Vyhotovení matric zadával Jan kresličům, kterých však byl tehdy nedostatek. V těch dobách těsně po válce se totiž lidé jen trochu šikovní dávali raději na různé pochybné obchůdky, nebo se stávali pány podnikateli, ačkoli nevlastnili ani kolečko nebo fošnu. Na jaře 1947 byl projekt hotový a mohlo se začít s jeho projednáváním. Na podzim téhož roku byl projekt schválen. Podle předválečné vodohospodářské praxe býval investor přehrad zároveň projektantem. Případ Kružberku, jehož projektantem byl ing.dr.Pick, se však od této praxe lišil. To asi proto, že si projekt přehradní zdi ministerští projektanti zadávali sami sobě. Jenže tito odborníci buď odešli do penze, postoupili do vysokých funkcí, nebo válku nepřežili, takže nebylo nikoho, kdo by mohl poradit, co s původním projektem dělat. Noví civilní inženýři-projektanti na úkol prostě nestačili. A pustit se do práce vlastními silami nebylo možné. „Obrátil jsem se na profesora brněnské techniky ing. Bažanta, svého někdejšího prvního šéfa na přehradách. Jeho syn, který dostal v roce 1938 Rockefellerovo sti100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192116