Všechna malá zvířátka (Ukázka, strana 99)

Byl jsem rád, že se setmělo, protože mě tak vlastně nikdo nemohl vidět a poznat. Vyšli jsme ze středu města do té čtvrti, kde jsem bydlel, a cestou jsem panu Summersovi ukazoval všechna místa, která jsem znal, ale pana Summerse to moc nezajímalo. Já jsem věděl, že on nemá rád velkoměsta, a kromě toho měl strach. A já taky. Měl jsem strach ze Špeka. Měl jsem z něj strach, a přece jsme ho chtěli zabít. Najednou jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jak se zabíjí. „A jak to uděláme, pane Summers?“ „Uděláme co, chlapče?“ Hned jsem věděl, že má strach, protože mi zapomněl říct Bobby. „Chci říct, jak ho zabijeme?“ řekl jsem. „Já mám nůž,“ řekl pan Summers a rychle vytáhl z kapsy nůž, abych ho viděl, pak ho dal zpátky do kapsy a loknul si z té ploché láhve. Ten nůž nebyl nijak velký a také nevypadal moc ostrý. Byl jsem si jistý, že není dost velký na to, aby se s ním píchlo do Špeka, ne dost, aby se píchlo přímo do něj, dovnitř, tam kde byl pod vším tím špekem skutečně on, a zabilo ho to. Ale pak jsem si uvědomil, že pan Summers je moc chytrý a že on už vymyslí, jak to udělat, a koneckonců, má tu i mě, a já mu přece pomůžu.

Jak jsme se blížili k domu, poznával jsem stromy a keře a sousední domy. Zahlédl jsem i psa, kterého jsem dobře znal, a promluvil jsem na něj, ale ten pes se nechtěl nechat pohladit a jen se na nás tak nějak vyplašeně díval a utekl.

Zřejmě poznal, co chceme udělat. Začal jsem si z toho připadat opuštěně, a jak se setmělo, ochladilo se. Začal jsem se trošku třást.

97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191730

Potom jsme došli k domu. K mému domu. Bylo tam jen jedno osvětlené okno. Věděl jsem, jak se tajně proplížit křovím a přes zadní trávník, a tak jsme se pokradmu šourali až k tomu osvětlenému oknu v přízemí na boční straně domu. Byli za ním lidi, které jsem nikdy předtím neviděl. Jeden z nich byl kuchař, myslím, protože měl na sobě bílé oblečení, a byl tam s ženskou oblečenou v černém. Pak tam byl další mužský, v řidičské uniformě, a mladá dívka oblečená jako služebná. Hospodyně-ošetřovatelka tam ale nebyla, Špek ji asi poslal pryč. Musel být strašně vzteklý, když zjistil, že se mi podařilo utéct.

Ani jednoho z nich jsem neznal. Ta v černém seděla kuchařovi na klíně a muž-řidič tančil se služebnou. Hrála tam hudba a všichni se smáli a vypadali spokojeně. To nebylo dobré, protože jsem věděl, že nikdo nemůže vypadat spokojeně tam, kde je Špek. „Není tu, pane Summers,“ zašeptal jsem. „Musí tu přece být, chlapče,“ zašeptal taky. „Musí tu být. Možná že spí.“ „Ne, není tu, pane Summers. Prostě vím, že tu není.“ Odplížili jsme se od okna a nejdřív jsem byl docela rád, že tam Špek není, ale pak jsem se začal bát. Na chvíli jsem si sedl na houpačku, co stála na trávníku, a přemýšlel jsem. Byla to moc dobrá houpačka, dalo se na ní houpat opravdu vysoko a nikdy nezaskřípala a netřásla se. Já jsem se houpal jen malinko a pan Summers do mě strkal, a vtom jsem si uvědomil, co máme udělat. „Budeme muset do obchodního domu, pane Summers.“ „Do obchodního domu?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191730

„Já si totiž myslím, že on bude tam. On je určitě v obchodě a pracuje ve svojí kanceláři. Dělal to tak, když jsem tu byl.“ „A víš, kudy tam, Bobby?“ „Ale ano, vím, pane Summers.“ Pan Summers se dlouze napil whisky a láhev odhodil. „V tom případě musíme do obchodu, Bobby. Ukazuj mi cestu, půjdu za tebou.“ Ještě nikdy jsem nikoho nikam nevedl, takže jsem si musel dávat velký pozor. Bylo už pozdě a svítilo pouliční osvětlení. Jak jsme se blížili k poslední křižovatce před tou ulicí, kde stál obchod, přál jsem si opravdu hodně, aby nad hlavním vchodem pořád bylo moje jméno, velkými písmeny.

A bylo, pěkně osvětlené pouličními lampami, a měl jsem radost. Ale bylo tam ještě něco. Špekovo auto. Cizí značka, myslím, velké a černé a stříbrné, a vypadalo nepřátelsky.

Pro normálního člověka, myslím si, bylo doopravdy až moc velké, takže muselo být Špekovo. Dostal jsem strach, protože Špek byl někde uvnitř, a celý dům byl ve tmě a bylo zavřeno. Potřebovali jsme se dostat dovnitř a zabít ho.

Pan Summers mě vzal za ruku a ukázal nahoru. Podíval jsem se nahoru, až do třetího patra, a tam se v jednom okně svítilo. „Mohla by to být jeho kancelář, Bobby?“ Přikývl jsem. „Myslím, že ano, pane Summers. Pane Summers?“ „Copak?“ „Potřebuju na záchod. Ale rychle. Promiňte.“ Nedaleko byl jeden veřejný a pan Summers mě tam zavedl a dal mi desetník. Potom se mi ulevilo, ale ne úplně.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191730