102
„Capuccino? Vy jste si objednal capuccino?“ Napodobuju jeho nevěřícný tón. „Pochopitelně. Copak to nevíte? Řecké kafe pijou jen staříci a turisti. Řecké kafe lidi pijou jedině v případě, že nemají jinou možnost. A navíc to ani není káva řecká. Je turecká. Takovou kávu k nám přivezli až Turci. Je to káva z dob, kdy jsme byli chudí a utlačovaní, z dob, kdy se v krbu topilo dřevěným uhlím. Káva se vaří. Vaří! Vařená káva je příšerná. Podle ní se dnes pozná mizerný fajnšmekr, člověk, který nesmyslně uctívá to, co kdysi vzniklo jako životní nezbytnost. Výjimku samozřejmě toleruju v případě našeho přítele Liapakise, který je prostě sentimentální svou podstatou. Ale řecké uctívání kávy bych přirovnal k americké posedlosti čili. V případě tohoto pokrmu bylo původním smyslem pálivých papriček přehlušení pachuti ze zbytků rozvařených fazolí a zkaženého masa. Tak se stravovali chudí. Jenže dnes průměrní Američané úplně soutěží v tom, kdo si pálivými papričkami zlikviduje víc chuťových pohárků. Je to takový chlapácký nesmysl, s gurmánstvím to nemá vůbec nic společného. A co se týče kávy – možná jste mě nepochopil. Jestli stojíte o nostalgii, jeďte s Kostasem do hor do nějaké vesnické kafírny plné starých pánů a tam si dejte řeckou kávu. Určitě to mimochodem udělejte. Nostalgie vůbec není zbytečná, naopak má hodně do sebe. Ale jestli stojíte o dobrou kávu a chcete mít v břiše jak v pokojíčku, tak si dejte espreso z kávovaru s horkým mlékem. Je mi jasné, proč má Kostas rád řeckou kávu. Jeho totiž baví žít v minulosti. Zato já chci žít v přítomnosti.“ V tu chvíli přichází číšník s capuccinem – úplně jako by nás slyšel. A já čekal, až mi Alex podle vlastního uvážení něco řekne o tom včerejším pouličním pozdvižení. „Takže. Jak vidíte, tělesně i duševně mi vůbec nic neschází. Něco drachem mě stála náhrada škody na autě a důstojnosti toho dědy a taky pokuta za ‚narušení veřejného pořádku‘. Taky jsem zaplatil za sanitku a nemocnici. A samozřejmě jsem přispěl do jakéhosi policejního ,fondu‘. Docelo se mi to moje pouliční představení prodražilo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191641
Naštěstí se ukázalo, že policejní soudce je jakýsi můj vzdálený bratranec. Neviděli jsme se od klukovských let. Byl ke mně shovívavý. Klidně jsem mohl strávit noc ve vězení.“ Alex se otočil a oknem se díval do deště; právě tak to dělal tehdy toho prvního večera – přejel si rukou po obličeji a hleděl kamsi daleko, na věci, které viděl jen on. Čekal jsem. Možná konečně nastal čas, kdy mi poví něco dlouhého. „No vlastně se musím omluvit,“ řekl. „Přiznávám, že jsem s váma nemluvil úplně na rovinu. Asi jsem se choval směšně. Jednou se tomu pořádně zasměju. Určitě to budete líčit kamarádům coby ukázku krétské potřeštěnosti. Jenže nevíte všechno a já si říkám, že vám dlužím pořádné vysvětlení. Ani netušíte, že s tím částečně souvisíte.“ Další odmlka, pohled do dáli a usrknutí kávy. „Tak do toho. Už ve vlaku jsem vám řekl, že jsem Kréťan. Narodil jsem se tu. Pokřtili mě tady. Mnoho dobrého se mi tady přihodilo, když jsem byl mladík. Taky hodně zlého. Odjel jsem z Kréty v roce 1941 a během uplynulých čtyřiapadesáti let jsem se jedinkrát nevrátil. Dokonce jsem se nehodlal vrátit nikdy. Jenže po té naší rozmluvě ve Španělsku jsem začal na Krétu hodně myslet. Možná si vzpomínáte, že jsme se v tom vlaku potkali v předvečer mých narozenin. A já měl takovou tu rozjímavou náladu, jaká zpravidla přichází při životních výročích. Řekl jste tehdy, že sem chcete jet, abyste byl v prostředí plném dlouhé historie, a já si uvědomil, že po návratu vlastně toužím. Chtěl jsem být v prostředí svých vlastních dlouhých dějin. Proč jsem sem vlastně nikdy nejel? Nejspíš jsem se tak trochu pomátl. To je celkem výstižné: musel jsem se pomátnout. No ale už uplynulo hodně času. Ani já už nebudu moc let na světě a při dobrém zdraví. Takže. Jsem tady. Nejdřív jsem jel do Chanie, abych zjistil, jaké to vlastně je ocitnout se zase na Krétě. Víte, je to stejně báječné, jak jsem doufal, a stejně příšerné, jak jsem se bál. I tak vám jsem moc vděčný – za to španělské vyprovokování a taky za starost, kterou jste o mě včera projevil. Mimoto vás
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191641
104 opravdu moc rád vidím. Jaksi jsem počítal s tím, že se dříve či později zase uvidíme. Doufám, že jste dostal můj dáreček od pana Liapakise.“ „Velké díky. Opravdu krásný dárek. A jestli se můžu zeptat...“ „Na ten útok na auto? Máte právo to vědět. A já cítím potřebu to někomu vylíčit.“ Alex se odmlčel, usrkl capuccina a tentokrát se mi podíval přímo do očí. Když zase promluvil, bylo to velmi tichým hlasem, jako by mi sděloval něco tajného. „Kdesi ve mně hoří vztek – vztek na Krétu. Po celá ta léta se mé racionální já snaží tenhle vztek udržet schovaný někde v hlubokých zákrutech mého vědomí. Ale je to jako požár, který nikdy úplně nevyhasl. Živí ho vzpomínky z dětství, zážitky z války a taky všechno krétské, čím opovrhuju a před čím se snažím utéct. Leccos z toho, co je pro turisty na Krétě kouzelné, je ve skutečnosti příšerné pro ty zdejší rodáky, kteří by rádi byli civilizovanými příslušníky západního světa.“ Odmlčel se, tentokrát na delší dobu. Oči jako by se mu nějak potáhly. Další pohled z okna. Usrknutí kávy. Odkašlání. „Tak já vám to teda povím. Ten děda prostě v nejhustším provozu jel tak příšerně sobecky, jako primitiv troubil na každého a na všechny auta před sebou. Dopředu, za každou cenu se protlačit dopředu. Otravoval celý okolní svět. Opojen vlastní důležitostí v té své rachotině – jako by mu celá ta ulice patřila, jako by byl středem vesmíru. Tohle je pro Řeky velmi typické. Pro Kréťany ještě víc. ,Na mě se pravidla nevztahují,‘ myslíme si. Napřed se každý stará sám o sebe a pak taky o svou rodinu a ostatní můžou jít klidně k čertu. Právě proto Řekové nestojí ve frontě a nezajímají je jízdní pruhy ani dopravní značky. Totéž platí v mezinárodních vztazích. To, co ostatní považují za podvod, porušení zákona, lež nebo krádež, je pro nás chytrost. ,Za všech okolností jednej chytře.‘ To je takové naše heslo. Kréťané si myslí, že nad nimi visí nějaké pravidlo, podle něhož si každý může dělat, co chce, kdy chce a kdekoliv to chce. Může dělat úplně všechno, co mu projde. To je podle nás chytrost.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191641