„Přišli jste pravděpodobně kvůli němu,“ odtušil psychiatr a ukázal na chlapce. Maminka přikývla. „Muselo to být pro něj hrozné,“ řekl psychiatr zúčastněně. „Jak to zvládá?“ „Těžko. Nevím, jestli se vám to už doneslo, ale byl s rodiči v bytě zamčený dvě hodiny. Snažil se přes okno přivolat pomoc, ale nepodařilo se mu to, našli jsme ho až my. Bojíme se o něj.“ Lékař vyháněl z hlavy vidinu nahé sestřičky. „Pokračujte...“ „Byl u mých rodičů na prázdninách. Já jsem musela zůstat doma. Měla jsem důležitý job, teď si to vyčítám. Potřebuje asi psychologa, a já za chvíli taky. Víte, přestal mluvit, nic neřekne. Mluvíme na něj tak i onak, po dobrým i po zlým, nic nezabírá. Udělala jsem mu krtkův dort, ten má nejraději, a nic. Telefonovala jsem se svou psycho analytičkou a ona řekla, že je to prý normální, ale podle mě to už trvá moc dlouho. Je tu však ještě jedna věc, která mě znepokojuje. Chová se divně, podobá se svému dědovi.“ „Jak?“ „Neumím vám to vysvětlit.“ „Napadl někoho?“ „Ne, to ne! It’s strange. Pohybuje se divně, jako robot.“ „Hm,“ pokýval hlavou. Uvědomoval si, že to asi dnes v noci nevyřeší. Chlapec bude potřebovat delší terapii. „Myslíte si, že to na něm zanechá trvalou stopu?“ „To se dá těžko určit,“ odvětil. Byl to zajímavý případ. Vstal ze židle a dřepl si k sedícímu chlapci. „Ahoj, já jsem Mário. Jak se jmenuješ?“ Chlapec mlčel, ale díval se něho. „Oto,“ řekla za něho máma. „Namaluješ mi něco?“ zeptal se ze zvyku, neočekával, že chlapec bude reagovat. Oto však přikývl. Posadili se k stolu a lékař mu dal svoji propisku. Chlapec začal kreslit a doktor ho pozorně sledoval. V pravém oku ho od únavy řezalo. „Jinak je zlatý, my little boy,“ pokračovala dál žena. „Jen to, že se podobá dědovi. Víte, on byl
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191424