98
nesporné, že nárůst potratovosti vyvolaný odstraněním kriminalizace (a změnou hodnot žité morálky) byl, a to všude, obrovský. Z komparativních demografických statistik pak plyne, že potratovost v zemích reálného socialismu patřila k nejvyšším na světě (viz Philipov, Dorbritz, 2003). V závěru socialismu v 80. letech v dřívějším Československu připadalo ročně řádově 100 tisíc potratů na 100 tisíc narozených dětí, tedy poměr šance na narození pro dítě počaté byl 1 : 1. Po zrušení potratových komisí, ještě za socialismu, kdy, jak M. Kučera uvádí, bylo nějakých 92 % žádostí o potrat vyřizováno kladně, počet potratů ještě stoupl na 110 tisíc za rok, na jednu ženu v průběhu jejího reprodukčního období připadlo 1,5 potratu v průměru (Kučera, o.c., s. 61). V tehdejším socialistickém Rumunsku a některých zemích tehdejšího SSSR byl tento poměr ještě děsivější, šance na to být „přijat“ zde tedy byla 1 : 3 či dokonce 1 : 4. Není zde prostor pro spekulativní otázky komparativní povahy, jaké faktory způsobovaly, že v zemích východní Evropy byla potratovost vyšší než na evropském Západě, zda šlo o „proměnné“ související s vyspělostí antikoncepčních prostředků, úrovní zdravotnictví (tedy stupněm „racionality“) či s hodnotami morální povahy, v nichž hrubý historický materialismus hrál významnější roli než materialismus konzumní západní společnosti. Co ale se zdá nesporné, je skutečnost, že demografická struktura československé socialistické společnosti před jejím rozpadem byla „zdravější“, méně zatížená procesem stárnutí obyvatelstva. Část tohoto jevu je vysvětlitelná tím, že očekávaná střední doba dožití za socialismu byla nižší než za kapitalismu; druhou částí vysvětlení je ovšem paradoxní skutečnost, že ve svobodných společnostech byla v té době nižší porodnost než v tehdejší ČSSR. Tedy praxe omezené či regulované potratové svobody dávala šanci na narození i části těch, jimž by za úplné potratové svobody nebylo dopřáno se narodit. A tady se nabízí hypotetická otázka, jak by vypadala demografická struktura naší společnosti po pádu socialismu dnes nebýt potratů a jak by vypadaly naše demografické prognózy na příštích několik desetiletí. Uvědomuji si, že takto postavený problém může být odmítnut jako čirý nesmysl. Je však nesporné, že demografie jako vědecká disciplína disponuje potřebnými daty i metodologií k tomu, aby takový hypotetický model „stromu života“ zpětně i do budoucna mohl být zpracován. A co je možné, co věda dovede, má v dnešní kultuře také tendenci se uskutečnit. Navíc, takové srovnání by mohlo mít velkou vypovídací hodnotu, komparace společností před sexuální a demografickou revolucí, kdy otázka přijetí počatého dítěte prakticky nebyla předmětem volby, a po ní, kdy tato volba dostala legální placet. Občanské sdružení Hnutí pro život ČR využilo 50. výročí zákona o umělých potratech (1957) a ve svém bulletinu (1/2008) uvedlo Vzpomínku na tři miliony obětí umělých potratů (rozumí se jen za Českou republiku, na Slovensku bylo za stejné období provedeno dalších 1,4 milionů potratů). Tato vzpomínka proběhla v závěru roku 2007 také ve Velké Británii, kde k legalizaci potratů došlo Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191422