zpěněná vodou jako lodní okénko při mořské hladině, sklem, do něhož bušily vodopády deště, viděl dvě světlé skvrny reflektorů a proud hrnoucí se po asfaltu silnice, kalný jako řeka při povodni, vpravo za černým sklem, od něhož se odrážel Arlettin profil, rozeznal dvě nebo tři bílé skvrny bungalovů a obrys osamoceného palmovníku, vlevo a vzadu za ním všude tma, rachocení deště do střechy buicku připomínalo údery bubnů v džungli, máte ponětí, kde jsme, řekl Sevilla, povídal jsem a nedával jsem pozor na cestu, ale ano, řekla Arlette klidným a vzdáleným hlasem, sotva slyšitelným ve hřmotu vodní smrště, bičující kapotu a skla, ty bungalovy vpravo patří k tomu motelu ve španělském stylu, můžeme být sotva patnáct kilometrů od laboratoře, přesto jsem udělal dobře, že jsem zastavil, řekl Sevilla, svah je sice dost prudký, takže voda po něm stéká, ale mohl bych zapadnout do nějaké prohlubně, kde se nahromadila, a potopil bych motor, kromě toho přední sklo je skoro neprůhledné, nevidím ani na dvacet metrů, ale mně je takhle moc příjemně, řekla Arlette, vždyť můžeme počkat, podíval se na ni, byl překvapen, jak sedí báječně slastně a pohodlně, tělo má uvolněné ve všech křivkách, tvář klidnou a úsměvnou, je jí dobře, zřejmě tu prožívá jeden z těch okamžiků dokonalého fyzického blaženství, tyhle okamžiky patří snad k nejlepšímu a nejvzácnějšímu, co nám skýtá život, její oči něžně zářily v polotmě, ústa měla pootevřená, měl dojem, že i dech se jí zpomalil, tak se zdála ponořena do svého uvolnění, sála déšť jako rostlina, natáhl pravou ruku a sebral do prstů kadeř černých vlasů, které se třpytily jako vlhké listí v tropic kém dusnu, nepohnula se, pohlédla na něho zraky plnými důvěry, pootevřela rty, koutky se jí pozvedly, jaký má kouzelný úsměv, tak něžný, tak důvěřivý, upřímná bytost, hluboká ušlechtilost, odpor proti nízkosti, proč se člověk v životě tak pozdě naučí nemýlit se v pohledu a úsměvu, jak to, že jsem nerozpoznal v nelidských očích Marian neurózu, která jí musela vnukat šílenou nenávist vůči mně, sebe zničující nenávist, která ji dokázala rozežírat zevnitř jako kyselina, vysušila ji a sežehla v necelých pěti letech, jako by jed, který v sobě chovala, spálil už dávno neužitečné maso a ponechal jí jen kostru, dostatečnou oporu pro její strašlivou vášeň škodit, zamrkal, jeho zrak se vrátil k hladině jejích očí, spatřil Arlette znovu, bylo skoro škoda
98 • 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190971