Až do středověku bylo v západní liturgii zvykem, že kněz sloužil mši svatou několikrát d enně. Teprve od 12. století směl kněz sloužit mši pouze je d e n k rá t b ěh em dne a pouze ve výjim ečných případech a se svolením biskupa dvakráte v jed n o m dni. Výjim kou je čas vánoční, kdy od 6. století podle řím ské liturgie slaví kněz o Vánocích tři mše. Jsou to mše půlnoční (missa in nocte, mše v noci), pastýřská (missa in aurora, mše za svítání nebo m še jitřní) a velká (missa in die, m še ve dne). Ve m ěstě papežů, v Římě, se zrodil zvyk sloužit o svátku N arození Páně tři m še. Ještě ve 4. století však papež sloužil o tom to dni jedinou mši. O deváté h odině ra n n í přihlíželi věřící ja k celebruje první a je d i n o u m ši vlastní v ch rám u sv. P etra n a d dom nělým hrobem apoštola. Když se po koncilu v Efezu, k o n an ém ro k u 431, stalo M ariino Boží m a teřství článkem víry, začala se sloužit o svátku N arození Páně v řím ské bazilice Santa M aria M aggiore n a oslavu B ohorodičky a příchodu Spa sitele p ů ln o čn í m še. Nový m ariánský kostel dal n a místě starého ch rá m u sv. Liboria n a Esquilinu postavit papež Sixtus III. (432-440). Když Kristovo rodiště padlo do ru k o u nevěřících, byla v řím ském kostele Santa M aria M aggiore vybudována v podzem ní kryptě n ap odobenina betlém ské jeskyně a do n í uloženo několik p rk én ek z Ježíškových jes liček (viz Jesličky). Tady se scházeli věřící n a n o ční bohoslužbu a vzpo m ínali n aro zen í Ježíše v B etlém ě. Papež celebroval po n o k tu rn u oficia p ů ln o čn í mši, zúčastnil se spolu s věřícím i následných chval a poté se odebral do svých k o m n at k odpočinku. V dobách pronásledování se křesťané scházeli v noci a v noci se také sloužila m še svatá. Později se však k o n án í bohoslužeb ustálilo n a dobu m ezi „ranní zorou a mezi p o lednem " (asi 2 hodiny před východem slunce a h o dinou polední). Noč ní vánoční bohoslužba se tak stala jakousi připom ínkou raně křesťanské doby. K zavedení půln o čn í m še však m ohl dát p o dnět i zvyk křesťanů žijících v Jeruzalém ě, kteří v noci před slavností Zjevení Páně (viz Svá tek Zjevení Páně) slavili m ši v kostele zbudovaném císařem K onstanti n e m n ad jeskyní, v níž se narodil Ježíš Kristus. Jeruzalém ští věřící se po u k o n čen í bohoslužby vraceli v p rů v o d u do m ěsta, kde se ráno k o nala další m še. Od poloviny 6. století se v Řím ě o Vánocích začala slou žit třetí m še. Protože 25. prosinec byl svátkem sv. A nastázie ze Sirmia, boh até řím ské vdovy, k terá byla o to m to dni pro svou víru upálena, p o řádala se m še v kostele svaté A nastázie nedaleko Palatinu. I tu to mši celebroval osobně papež. Trojí vánoční m še se staly součástí papež ských sak ram en tářů (katolická středověká liturgická kniha, p ře d ch ů d ce m ešn í k n ih y - m isálu) a zanedlouho pronikly z Řím a i do těch n e j vzdálenějších oblastí západokřesťanského světa. M ysticism u oddaný křesťanský středověk pak ve třech vánočních m ších spatřoval „trojí n a rození" Páně: „První a nejvyšší n aro zen í je to, že nebeský Otec plodí svého jed n o ro zen éh o Syna v božské podstatě, a přece v rozlišení oso by. D ru h é n aro zen í ... je z m ateřské plodnosti, které se M arii dostává
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190799